Říká Iva Bittová, jedna z nejvýraznějších osobností světové hudební scény, česká zpěvačka, houslistka, skladatelka, ale i herečka a máma, dnes žijící ve Spojených státech. Iva Bittová má na svém kontě dvě desítky hudebních alb, její tvář se objevila v jedenácti českých celovečerních filmech. Z jejích posledních je to například film Tajnosti nebo na Oscara nominovaný film Želary.
Iva Bittová si opatrně vybírá s kým se bude o sobě bavit, já měl tu čest a tak několik dní před jejím vystoupením v Lucemburku vznikl tento rozhovor.....
Je krásné vidět, že jste úspěšná i vážená! Slyšel jsem, že jste si vybrala dům uprostřed krásné přírody u řeky Hudson ve státě New York, kde teď již druhým rokem žijete. Jak jste si zvykala na nový domov?
Tohle rozhodnutí zrálo v mé hlavě dlouhou dobu a bylo podpořeno velmi častým létáním za muzikou přes oceán. Nyní se tak můžu radovat z nového prostředí, které mi přináší novou inspiraci. Beru to ve svém hudebním životě jako studium.
V Evropě jste teď nejen na turné s hudební formací Bang On A Can All (Iva Bittová navštíví Itálii, Holandsko, Belgii a Lucembursko), ale i díky Vašim sólovým vystoupením, která máte naplánována až do začátku prosince. To musí být fyzicky náročné...
Hmmm.... náročné je cestování. Ovšem na koncertech, při kterých vydávám energii, většinou získávám novou sílu od publika, takže to vlastně funguje jako „dobíjecí baterie“. A například do Beneluxu jezdím průběžně již asi 20 let a všude tam mám úžasné publikum! Naše současné turné nás dává dohromady po půlroční odmlce.
Už se moc těším, protože přináším i skladby, které zazní vůbec poprvé. Můj společný blok s All Stars bude tedy obsahovat i část již staršího programu Elida (tato deska získala v roce 2005 ocenění České hudební akademie, pozn. redaktora), který vyšel na CD a také nové skladby, které vlastně v těchto dnech dokončuji.
Jak prožíváte cestování, nové země, jiná města i místa? Máte čas se například jen tak projít?
Moc času nemám, protože kvůli časovému posunu musím hodně spát, a pak také hodně cvičit na housle, abych nevyšla z formy. Ale na malou procházku si vždy chvilku udělám.
Vnímáte na svých vystoupeních Vaše diváky-posluchače?
To je nutnost, abych věděla o každém posluchači, který v sále sedí. Jedině tak nastane maximální pochopení toho, co se před diváky na pódiu děje. Proto jsou mi také milejší menší sály s kapacitou maximálně 500 diváků.
Zhruba od roku 2000 se stáváte významným hostem na mnoha mezinárodních hudebních projektech...kromě jiného s Nederlands Blaze Ensemble, Škampovým kvartetem (1998, 2002). Před čtyřmi lety jste se potkali s newyorskou formací Bang On A Can All. Jak k tomu došlo? Byla to skutečně náhoda během jejich hudebního maratónu, kam jste byla pozvána jako host?
Všechna setkání s novými hudebníky jsou pro mne náhodou a já mám štěstí na ty nejlepší. Při navazování nových kontaktů stále znovu a znovu zjišťuji, že mne lidé znají a vědí, o co se v hudbě snažím, …což náhody zřejmě přivolává...
V roce 2004 mělo v New Yorku premiéru modernistické nastudování Mozartovy opery Don Giovanni s Vámi v roli donny Elvíry, ve slavné Carnedgie Hall.
Vzpomenete si na Vaši první myšlenku?
V první chvíli jsem velmi váhala a nevěřila jsem si ještě při prvních zkouškách s operními zpěváky. Ovšem tato tvrdá a náročná zkušenost dnes přináší velmi zralé a chutné plody.
Jaká byla vaše životní cesta k tomu, co dnes umíte, k tomu, čím jste si získala respekt?
Můj tatínek hrál v opavském divadelním orchestru na kontrabas. Takže já už jako malá holka chodila do divadla. Tam také přišla hned vzápětí příležitost dostat nějakou dětskou roli.
Takže my s mojí starší sestrou (Iva má dvě sestry: starší sestru - Idu Kellarovou, která se věnuje zpěvu a vede mezinárodní školu hlasu a mladší - Reginu, která vede dramatické kroužky ) jsme čile přebíhaly z dětských rolí v opeře do dětských rolí v činohře a baletu.
Bylo to moc fajn, protože jsme tak poznaly klasický repertoár a už od útlého věku jsme měly trochu přehled o operách. Taky si dobře vzpomínám, že jsem jako malá milovala chození na představení a doslova jsem hltala balet. Myslím, že tato etapa byla pro mě i mou sestru Idu důležitá.
Jaké máte vzpomínky na město, kde jste vyrůstala, na Opavu?
(pozn. smích) Jenom ty nejhezčí! Když jsem byla v Opavě, tak jsem byla vlastně dítě. Celé moje dětství bylo krásné a šťastné, moji rodiče měli moc hezký vztah. Celé to období bylo skutečně moc hezké, ....ničím nezatížené, neměli jsme žádné starosti. V mé paměti jsou moc hezké vzpomínky. Ten dojem trochu pokazila stavba jednoho nepěkného hotelu v centru města, ale i tak tam mám pár svých oblíbených míst....
...jako třeba starý obchoďák Breda, kde bylo krásné dřevěné schodiště, které krásně vrzalo, nebo městský park, za kterým je koupaliště, říkali jsme tomu tam „U Žaby“, tam jsem to měla ráda. Do Opavy se vždycky ráda vracím, a těch pár míst své kouzlo neztratilo ani dnes.
Měla jste tedy, jako ta malá holka, dívčí sen – stát se herečkou?
Ne, ne, ne! Právě, že tomu bylo naopak. V činohře se mě ptávali, jestli se těším, až budu herečkou, viděli, že mě hraní baví, a tak to brali jako hotovou věc.
Jenže já už tehdy věděla, že herečkou být nechci. Nevím proč, prostě jsem to vnitřně cítila, a přitom jsem to studovala, že jo... Mě byla vždycky bližší hudba, jen jsem to jako dítě nedokázala uchopit nebo vysvětlit proč...
Ale stejně jste začala studovat herectví....
Ano, nastoupila jsem na brněnskou konzervatoř, obor herectví, protože jsem jako čtrnáctiletá vlastně nechtěla hrát na housle, a přestala jsem...byla jsem trdlo...
Tím pádem jsem rodiče přivedla do úzkých, protože oni byli přesvědčeni, že budu studovat muziku a budu hrát housle, ale to já v pubertě odmítala. A tak se moje maminka rozhodla, že mě přihlásí na hereckou....Já to brala jako jakési usmíření mezi námi, protože jsem jim tenkrát připravila horkou chvilku tím, že jsem odmítla to, co mi nabízeli.
Studium herectví a celé období divadla bylo ale v mém životě moc důležitou zkušeností, která mi ukázala a ujasnila, co přesně v životě chci a co nechci v budoucnu dělat. Dnes jsem šťastná, že jsem nezůstala herečkou.
Řekl bych, že stejný problém, či dilema, řeší dnes spousta rodičů...
Vy dnes víte, co s tím?
Je to těžký, protože každý vztah rodičů a dětí je jiný. V žádném případě, a to platí v životě ve všem, bych nedělala nic násilím. Určitě bych na ně netlačila, Pokud oni sami nechtějí nebo neví, co přesně chtějí, určitě bych je k ničemu nenutila, nic bych nelámala přes koleno. Já nejdříve na housle odmítla hrát, jsem ale šťastná, že mě to k nim po letech vrátilo, a já si tak vypěstovala svou zodpovědnost za toto rozhodnutí.
Vy jste tedy po letech začala znovu hrát, když jste byla těhotná..., tou vaši sebekázní jste si brzy získala velký respekt.
Když už se o tom respektu bavíme, možná to tak spousta lidí vnímá, ale to se ke mě nedostane. Já mám pocit, že jsem si respekt budovala docela dlouho!
Byla to velká dřina, ale vůbec si nestěžuju. Teď vnímám, že jsem skutečně respektována.
Jenže pak je tady další věc, o které by hlavně mladí lidé měli vědět: nic nepřijde ze dne na den a čím větší trpělivost a cílevědomá práce, tím větší a silnější uznání a radost sama.
...nic nepřišlo samo, začala jste tvrdě trénovat...
Ano, hrát jsem znovu začala s mým prvním synem Matoušem v bříšku.
Tehdy jsem cvičila devět hodin denně a nic jiného mě nezajímalo. Dítě jsem měla ve svém těle, věděla jsem, že mi nikam neuteče, a tak jsem si hrála. To bylo jedno z nejsilnějších a nejhezčích období, které jsem kdy zažila, a navíc jsem poznávala sama sebe.
Jaký vztah k hudbě mají vaši synové Matouš a Antonín....
Oni jsou rozdílní...je pravda, že jsou tam i rozdílní tátové..., ale v každém případě Matouš (1982) se protlouká studiem práv a zajímá se o věci, kterým já nerozumím, třeba trestní právo. Je to syn, který byl narozený v době, kdy jsem si budovala kariéru, a přece jenom mých cest v době, kdy on vyrůstal, bylo poměrně mnoho.
Já jsem neměla dostatek času na to, abych v něm probouzela nějaké hudební cítění nebo vztah k muzice. Matouš ale chodil na hodiny klavíru i houslí, jenže to pak skončilo díky tomu, že nebyl doma nikdo, kdo by mě nahradil a mohl s ním cvičit, když jsem se věnovala své muzice. Na druhé straně si Matouš vytvořil k hudbě svůj silný vnitřní vztah, on hudbu hodně poslouchá a zajímá se o mixování. Je senzitivní a má dobrý vkus. A možná...z toho jeho hudebního přemýšlení se ještě něco zrodí.
Vy víte, co poslouchá Váš syn za hudbu?
Matouš mě někdy překvapí a jednou za čas mi něco nahraje, co bych si měla poslechnout.
Já z toho mám radost, protože vím, že bych si to nikdy sama nevybrala, už díky chronickému nedostatku času. Samozřejmě dnes už nejsme tolik v kontaktu, on je přece jen už velký kluk s vlastním životem. Ale vím, že si ten svůj hudební svět, ve kterém je například i Janáček, intenzivně užívá. A občas mě to až šokuje, jak hluboce hudbu vnímá.
A Váš druhý syn?
Tatínek druhého syna – Antonína, je také muzikant, takže i tam je to plnohodnotně naočkovaný. I když je mu 16,5 roku, je si stále vědom toho, že chce dělat hudbu i že se jí chce věnovat do budoucna. On dnes píše svoje kompozice a jako nejmladší student chodí na hodiny hudební skladby na jednu zdejší hudební školu a jde mu to moc dobře(!).
Jsem ráda, že chodí do hodin piana, ve škole má spoustu hudebních předmětů a navíc je schopen cvičit klasiku – Schuberta, Chopina a hrozně ho bere jazz. Často si hraje s Goergem Mrazem, což je jeden z nejlepších a nejznámějších jazzových basistů vůbec. (Původem český jazzový hudebník, který spolupracoval a spolupracuje s celou řadou vynikajících jazzových muzikantů a mimo jiné získal i angažmá u první dámy jazzu – Elly Fitzgerald)
Tonda má kolem sebe neuvěřitelnou inspiraci.
Vy jste známá hudební experimentátorka, s vlastním stylem a nebojácná jít napříč všemi hudebními styly s odkazy na tradice. Byl to Váš syn Matouš, kdo Vás přiblížil k elektronické hudbě?
Ano, on mi dodává spoustu informací ze světa elektronické hudby, za což jsem mu vděčná, protože bych ji jinak prvoplánově odmítala. Dnes jsem díky němu schopna vnímat, poslouchat a rozeznat, co je lepší a co je horší.
V roce 2004 jste vydala album s DJ Javasem...
To cedéčko bylo vyvrcholením jedné etapy v mém životě, kdy jsem chodila tančit na „house“ a poslouchala jsem elektronickou hudbu. Tehdy mě s ním můj syn Matouš seznámil a já s ním živě improvizovala. On pak vybral podklady a skladby na album Iva Bittová ? Javas, které vyšlo v roce 2004. Vím, že to hudební kritici berou jako moji nejslabší věc. Pro mě to ale byla důležitá životní zkušenost, která mi ukázala co dál. A to by člověk neměl odmítat, protože vás to posouvá dále. A možná se někdy k takové muzice vrátím. Dva roky poté jsem vydala ještě jedno elektronické album s Japoncem Susumo Yakota, které je daleko zajímavější a osobnější v mém chápání elektronické hudby, a to také díky zkušenosti s DJ Javasem, protože při této práci jsem se cítila daleko jistější a zkušenější.
Jaký vy máte postoj k hudebním kritikům...
Já jsem vždycky v hudebních kritikách hledala něco, o co bych se mohla opřít, co by mě mohlo v mé tvorbě posunout dále, co by mi to dodalo chuť.
Kvalitních lidí – žurnalistů, je málo, ale pak jsem hrozně ráda, když se najde někdo, z jehož otázky padnu na zadek. Říkám si, jak na to ten člověk přišel, jak to ví... je fajn, když dostanete otázku, která vás přinutí se zamýšlet nad tím, co vlastně děláte....
...ale mediální svět je Vám cizí?
Je prostě několik dimenzí toho mediální světa, které mě neberou.
Nikdy jsem se nesnažila být v televizi, nedělala jsem videoklipy, abych se dostala do toho chumlu. Vždycky jsem chtěla být tak trochu chráněna. Na druhé straně vím, že dnes je doba jiná a je možné, že bych to všechno kolem sebe dnes vystavěla jinak...
Já jsem vždy pracovala tak, že jsem se nejdřív zavřela a vymýšlela hudbu, pak jsem to několik let hrála živě, aby to zrálo jako ovoce, a teprve pak jsem šla do studia. A to jsem si vždycky vybírala labely, které nejsou nijak komerční.
Ještě na studiích na brněnské konzervatoři jste dostala divadelní angažmá, přicházely filmové nabídky, už v roce 1984 jste vystupovala jako zpěvačka a houslistka s vlastními písněmi na lidové texty a pak v roce 1987 vychází první deska s bubeníkem Pavlem Fajtem. Vy jste na začátku své hudební kariéry nic neplánovala?
To všechno, co jsem zažila v začátcích, bylo nenucený a šťastně nastavený v době, kdy mi začali říkat, že jsem výborná herečka, a to díky mému angažmá v Divadle na provázku.
A i když jsem hraní nakonec zavrhla, tak už jsem měla připravenou půdu k tomu, abych se mohla naplno věnovat muzice.
Který z filmů, které jste natočila, máte nejraději?
Film Růžové sny považuju za jeden z nejkrásnějších, ve kterém jsem hrála. Ale moje filmování byla vždycky spíše náhoda.
Vaším posledním filmem jsou Tajnosti...
Když jsem se objevila ve filmu Želary, moje tvář ve vedlejší roli hodně zapůsobila na některé lidi. A tak Honza Svěrák, coby producent filmu Tajnosti, doporučil režisérce Alici Nelis, aby mě vyzkoušela do hlavní role. Pod určitými podmínkami, které jsem si kladla, mě nakonec vybrala a já jsem byla ráda, protože jsem chtěla, ať na mě mají nějakou vzpomínku moje děti, dokud vypadám jakž takž. A dneska z toho mám velikou radost, protože to oslovilo spousty lidí! Dokonce jsem dostala i několik ocenění i tady v Americe, kde byl tento snímek promítán v sekci nekomerčních snímků, což přesně zapadá do mého portfolia.
Jak se Vám spolupracovalo s tak výraznou osobností, jako je režisérka Alice Nelis?
Mám pocit, že jsme se s Alicí navzájem inspirovaly, že ona si po natáčení změnila ze dne na den celý život, a to je myslím fajn. Všichni ze štábu mi vytvořili neuvěřitelné podmínky, štáb byl spíše jako jedna rodina. Bylo to moc hezký a musím říct, že se mi po natáčení stýskalo.
Díváte se doma na filmy?
Já jsem kulturní ignorant, pořád mám takový pocit, že musím stihnout hrozně moc věcí, že potřebuju cvičit na housle, a je mi to líto si jen tak sednout a koukat se...
Nic nepřijde ze dne na den, říká ve velkém rozhovoru Iva Bittová...
Popis
jedna z nejvýraznějších osobností světové hudební scény, česká zpěvačka, houslistka, skladatelka, ale i herečka a máma, dnes žijící ve Spojených státech....
Stránky Čechů a Slováků o životě v Lucembursku, česky a slovensky. Užitečné články o hledání práce v Lucembursku, ubytování, o studiu a nebo taky nakupování, památkách a atrakcích, kultuře, cestování, dopravě a spoustě dalšího.
Hledáte spolujezdce, kteří vám přispějí na benzin? spolujizda na Češi a Slováci v Luxu vám umožní najít spolujezdce nebo řidiče.
