Lucie Pavlů z Blanska u Moravského krasu byla au-pair v lucemburské rodině. Dvacetiletá studentka Ostravské univerzity poznala život v Lucembursku z jiného pohledu. Po krátkém pobytu doma se Lucie znovu vydala do ciziny, tenkrát do Švýcarska. Na fotce je vidět u jezera Moritz, kam ji vedla cesta na svém prvním "day off".

Angela Rogner

Lucie, byla jsi v Lucembursku au-pair. Proč jsi se vybrala právě Lucembursko?

Lucembursko je velmi zajímavá země, navštívila jsem ji již loni, kdy jsem zde byla jako aupair u jiné rodiny. Země mi učarovala a rozhodla jsem se, že nabídku od mé nynější rodiny přijmu. To znamená, že jsem byla rodinou kontaktována já. Měla jsem profil na jedné stránce pro lidi, kteří hledají tuto práci po celém světě a tato rodina mě sama kontaktovala. Byli jsme si navzájem sympatičtí, a tak jsem se k nim vypravila. Lucembursko jsem si stihla oblíbit již při mé první návštěvě. Zaujala mě krásná příroda, všudypřítomní cizinci, lidé, kteří tě jen tak osloví na ulici – takové to multikulti.

Osloví na ulici? Jen tak mě v Lucembursku na ulici nikdo neoslovil. Asi koukám moc přísně.

Ano, stalo se mi to zde v Lucembursku vícekrát, třeba i párkrát za den. Ptala jsem se na to i rodiny a ta mi řekla, že když jdu po ulici, tak se usmívám a tím jako kdyby vyzývám lidi k tomu, aby se mnou zapředli rozhovor, což je pro mě úžasná zkušenost. Mám tak možnost seznámit se s lidmi z různých zemí, procvičit své jazykové schopnosti a navíc si najít přátele. Co se týká těch řečí, tak v rodině jsem mluvila německy a pak s přáteli hlavně anglicky, což je skvělé, je to bezplatná výuka jazyků:o))

 Jak vypadala tvoje práce v rodině? Hlídala jsi jenom děti, nebo také uklízela a vařila?

Moje pracovní doba byla velmi rozmanitá, stále se něco měnilo, upravovalo, víceméně podle potřeb rodičů. Mně to ale takto vyloženě vyhovovalo, nemám ráda stereotyp. Většinou to bylo tak, že jsem ráno vzbudila děti, oblékla je nebo jim nachystala oblečení. Dále s nimi posnídala (snídani a svačinu jsem si nachystala ve volných chvilkách při probouzení dětí), odvezla je do školy nebo školky a pak jsem měla volno. Ve volnu jsem uklidila kuchyň a vysála spodní patro, jelikož rodina měla pejska, vždy bylo co uklízet. Po skončení vyučování jsem dovezla děti buď já nebo rodiče. Do večera jsem pak byla s dětmi, někdy jsme vyrazili ven do parku, nebo se někam jeli podívat (Lucemburk, motýlí zahrada, koupaliště). Večer většinou vařil tatínek rodiny, tak jsem mu pomáhala a starala se o děti. Znamená to tedy, že uklízela jsem minimálně, pouze jeden den v týdnu jsem dělala velký úklid a pak denně to vysávání. Mým hlavním posláním bylo starat se o děti.

To jsi měla dost práce. I já jsem byla au-pair, ve Francii i v Anglii. S jednou francouzskou rodinou, kde jsem hlídala čtyři holky, mám kontakt dodnes. Z počátku to nebylo lehké, bylo mi 18 a musela jsem dělat prakticky vše, ale právě díky tomu jsem se hodně naučila. Nejen jazyk, ale i o rodinném životě jinde. Francouzi měli naprosto jiný životní styl než jsem byla zvykla z domova. Fascinovalo mě to, a zároveň jsem se musela hodně přizpůsobit. Paní Dominique mi dala dost práce, pořad něco organizovala, děti se mi první léto vysmívaly kvůli mé "divné" francouzštině, neposlouchaly, což mě z počátku dost stresovalo. Musela jsem se vzchopit a orientovat. Nikdy jsem se ale necítila jako služka, protože rodina mi dala najevo, že si mé práce cení. Rodina s mnou hodně komunikovala a integrovala mě do svého společenského života. Často měli k večeři hosté, a bylo samozřejmé, že můžu u stolu sedět a diskutovat s nimi. Jak to bylo v tvé lucemburské rodině? Jaké rozdíly v životním stylu vnímáš mezi českou a lucemburskou rodinou?

V mé lucemburské rodině tomu bylo taky tak, když někam dospělí šli a děti byly u babiček či u kamarádů, moc rádi mě brali sebou. Samozřejmě to ale bylo vždy na mě, zda chci jit nebo ne. Nebo také večeře probíhaly tím stylem, ze děti večeřely už kolem 6 hodiny večerní a my dospěláci až poté, co byly děti v postelích. Tudíž se někdy stalo, ze jsme seděli, povídali, třeba až do půlnoci a pak se šlo spát. Připadala jsem si tam zkratka ne jako starší sestra nebo dokonce služka (jak to někdy u aupair bývá, hlavně v Anglii), ale spíše jako jejich kamarádka. Rozdíly v životním stylu jsem ale zaznamenala, ať už se jednalo o výchovu dětí (měly dovolené více věcí než já, když jsem byla menší), dále taky celkově způsob trávení času (podle mě byli až moc dlouho v práci, a s dětmi pořádně jen během víkendu) a hlavně ve stravování...to mi vyhovovalo maximálně.

V čem? Nemáš ráda vepřo-knedlo-zelí?

Přesně jste mě odhalila. Omáčky, knedlíky, polévky a jídla tohoto typu nebyly nikdy má oblíbená. A tady v Lucembursku jsem na ně vůbec nenarazila, tudíž jsem byla ve svém živlu. Více se zde jí zelenina, ovoce, obecně méně kalorická a lehká jídla, těstoviny....to je něco pro mě. Při tomto stylu stravování jsem tam zhubla o 15 kg....a stále si to držím, ba naopak mi jde váha stále dolu, z čehož mám velkou radost. Takže díky mému pobytu tam jsem přesně přišla na to, co je pro mě ohledně stravování ideální.

Abychom nebyly podezřívany z podpory anorexie, chci dodat, že vyhublá nejsi. Chtěla bych se vrátit k rozdílům ve výchově dětí, o kterých jsi mluvila. V Čechách pravidelně narazím, protože se moje děti nechovají tak, jak si to lidé představují. Mám pocit, že motto komunistické společnosti “Držet pusu a krok” se v Čechách ještě dnes uplatňuje ve výchově dětí. Poznala jsi liberálnější přístup v lucemburské rodině. Změnila tato zkušenost tvůj postoj k výchově dětí?

Máte pravdu, vyhublá opravdu nejsem, ještě by to pár kilo dolů chtělo, ale na tom ještě budu pracovat. V cizině to jde lépe než doma ... Co se týče té výchovy dětí, tak si myslím, že mezi oběma světy jsou značné rozdíly. Podle mě hlavně v tom, ze u nás jsou maminky s dítětem doma, a to docela dlouho, zatímco v cizině jsou všude aupairky, jako jsem byla já. Nemyslím si ale, že jsou aupairky pro dítě špatné, tím více je pak schopné si zvykat na nové lidi, je adaptabilnější...teď to můžu porovnat s malým mimčem v mém okolí v Čechách, chce pořad jen mámu ... Na druhou stranu ty děti v cizině si rodičů neužijí tolik, co ty české děti. Pouze o víkendu .... teda podle toho, co znám já z rodin, kde jsem byla. Mají celkově liberálnější přístup k výchově, děti smějí o mnoho věcí víc, nejsou tolik okřikované jako děti u nás ... ale taky se mi zdá, že mají méně kamarádů ... A můj postoj k výchově dětí? Jsem rozhodně vděčná za to, že jsem se již v tak "ranném" věku dostala k dětem. Chci si vzít z každého "stylu" něco a zkusit své děti vychovávat co nejlépe, ale to chce ostatně každá matka, že?

Ano, to chce každá matka. Jaké jsou tvoje další plány, Lucie?

Moje další plány? Do příštího září ještě hodlám pracovat v cizině, bud jako au/pair nebo klidně i něco jiného. Záleží to samozřejmě na nabídkách, které dostanu nebo si sama najdu. Nebudu v cizině ale celou dobu, protože by mi chyběla rodina, tudíž se chci zhruba každé 3 měsíce vracet na nějaký ten týden domu .... A pak od konce září 2007 zase nastupuji do školy, mam teď na rok přerušené studium na VS. Studuji v Ostravě Ostravskou univerzitu, obor Němčina ve sféře podnikání. A už se celkem těším....

Držím pálce. Díky za rozhovor.

pavlu.lucie@centrum.cz