Marta Belz je majitelkou restaurace Papageno v centru Lucemburku. Tato krásná a šarmantní dáma je „československá Němka“. Její maminka je Němka z jižních Čech, tatínek byl Slovák. Od roku 1969 žije Marta v Norimberku a v roce 2005 převzala lucemburskou restauraci přímo naproti Velkovévodskému paláci. Rozhovor jsme vedly při šálku Capuccina na terase restaurace.

Sedíme na terase tvé restaurace Papageno v rue du Marché-aux-Herbes. Jak jdou obchody?

Díky za optání. Nemůžu si stěžovat. Restauraci mám teprve od října minulého roku. Od té doby obrat kontinuálně stoupá.

Co tě do Lucemburska přivedlo a jak jsi k této restauraci přišla?

To byla čirá náhoda. Ale vlastně v náhody nevěřím.

Tak to byl osud.

Ano. Vinu má Dalajláma, který tehdy v Lucemburku přednášel. Chtěla jsem ho spolu s kamarádkami vidět a slyšet. Předtím jsem ještě nikdy v Lucembursku nebyla. Při té příležitosti jsem slyšela, že tato restaurace je k mání. Řekla jsem si, že to místo přece nemůže být špatné. Věřím, že kdybych ji chtěla mermomocí dostat, tak by se mi to nepodařilo. Byla to osudová náhoda.

Měla jsi už v Německu restauraci?

Ne sama. Doprovázela jsem někoho, kdo ji provozoval. Takže jsem už měla zkušenosti z minulosti.

Chtěla bych se dozvědět víc o tvém rodinném příběhu. Československo jsi spolu s rodiči opustila v roce 1969. Odkud vlastně pocházíš?

Narodila jsem se ve Vejprtech v Krušných horách. Když mi bylo sedm let, odstěhovali jsme se do Ostrova nad Ohří u Karlových Var, kde jsme žili čtyři roky. Táta to měl blíž k pracovišti. Jezdil autobusem do Jáchymova.

Jaké měl povolání?

Byl jemnomechanik. V Jáchymově opravoval stroje.

S Jáchymovem spojujeme okamžitě hrůzu padesátých let ...

Všechny moji strýcové z matčiny strany poslali do dolů pracovat, protože byli Němci. Maminka byla z německé rodiny z jižních Čech. Měli tam statek. Sourozenců bylo celkem devět: čtyři sestry a pět bratrů. Když po válce vyhodili Němce, byl dědeček vyvlastňován a měli odejít také. Ale přišlo to jinak. Během války se dědeček choval neutrálně, nehlásil se ani k Němcům ani k Čechům. To stačilo, aby ho z politických důvodů zavřeli na čtrnáct let do vězení na Slovensku. Babička zemřela po porodu posledního syna jež vychovala moje tehdy čtrnáctiletá matka. Sourozenci podali na ministerstvu žádost, aby mohli v Československu zůstat a nemuseli bez otce odejít. Proto museli všichni bratři do dolů pracovat. Zůstali v Československu tak dlouho, až dědečka na začátku šedesátých let konečně pustili.

Tvoje mateřština je tedy němčina?

Do tří let jsem mluvila plynně německy. Když jsem začala chodit do školky, naučila jsem se rychle česky a časem jsem nechtěla mluvit jiným jazykem venku a jiným doma. Přestala jsem německy mluvit. Můj tatínek byl navíc Slovák.

V roce 1969 jste emigrovali do Německa.

Matčiny sourozenci se postupně odstěhovali do Německa už dřív, poté, co pustili dědečka z vězení. První odešli v roce 1964. My jsme se odstěhovali jako poslední. Rok po násilném ukončení pražského jara bylo mým rodičům jasné, že nic dobrého nepřijde. Proto podali žádost o vystěhování. Jako smíšená rodina jsme dostali povolení.

Když jste odešli a usadili se v Norimberku, bylo tobě jedenáct let.

Ano. Abych se řeč naučila co nejrychleji, sama jsem se rozhodla jít jeden rok do klášterního internátu.

Internát bez rodičů v cizí zemi, odkázaná jen na sebe. Nebála ses?

Vůbec ne. Asi jsem už tehdy byla trochu dobrodružka. Také jsem byla zvykla přizpůsobit se.

Jak pokračovalo tvoje vzdělání?

Vystudovala jsem ekonomii na večerní vysoké škole, kterou jsem ukončila jako „Diplomkaufmann“.

Jak dlouho ti trvalo, než jsi se v Německu cítila doma?

Cítila jsem se doma docela brzo. Měli jsme kontakty k rodině, matčiny sourozenci bydleli kolem Norimberku a k rodině mého tatínka na Slovensku jsme jezdili skoro každý rok.

Cítíš se dnes spíš jako Němka nebo jako Češka?

Já se cítím všude dobře, v  Německu i v Čechách. Ale když potkám někoho z Čech, tak mám radost. Připomíná mi to dětství.

Komu fandíš, když hraje německé fotbalové mužstvo proti českému?

To je jasné – fandím Čechům!

Tak jsi přece zůstala Češkou. Neměla jsi chuť vrátit se po roce 1989 do Čech?

Jeden rok jsem po sametové revoluci pracovala v Praze. Obnovila jsem si trochu češtinu. Poté jsem patnáct let česky skoro nemluvila. Jsem ráda, že jsem tady v Lucembursku našla možnost mluvit česky.

Česká komunita v Lucembursku se rozrůstala. Přála by sis, aby se tvoje restaurace stála místem setkání pro Čechy a Slováky v Luxu?

Od 15. června budeme hostit pravidelná setkání ATSL (Asociace česko-slovensko-lucemburského přátelství). Typicky „českou“ restaurací ale nebudeme, to bych se neuživila. U místní a mezinárodní klientely bych s vepřo-knedlo-zelím asi moc neuspěla. Můžeme ale jednou za čas organizovat český večer.

Papageno je tedy spíš italská restaurace?

Nabízíme italsko-francouzskou kuchyni. V kuchyni ale nestojí žádný Ital, nýbrž dva němečtí kuchaři. Jeden z nich pochází dokonce z Ruska. Krásný kompliment mi udělali právě italští hosté, když prohlásili, že celý život nejedli tak dobrou italskou kuchyni jako tady, ani v Itálii ne. Ptali se, z jaké části Itálie náš kuchař pochází. Nemohli věřit, že je z Ruska.

Spolu s panem velvyslancem a panem Wittmannem jsme plánovali na 1. července český večer s hudbou, ale ve stejném termínu oslavuje velkovévodský pár stříbrnou svatbu a proto nemůžeme mít venku terasu. Místo toho chceme 14. a 15. července pod mottem „Mozart meets Papageno“ uskutečnit večerní serenády. Bude tady vystupovat trio s Mozartovými áriemi. Jednoho zpěváka jsem mimochodem získala zase náhodou v jedné Musikalienhandlung v Trevíru, a to u pokladny, když jsem si koupila cédéčko s Kouzelnou Flétnou.

Máš štěstí na „náhody“. Zavítal zde již Velkovévoda, když jeho úřední sídlo je doslova jen skok přes ulici?

Ne, ještě ne. Ale měli jsme tu Demi Moore s manželem, a několikrát herce Michaela Caina.

Přeji hodně spokojených hostů a děkuji za rozhovor.

Ristorante Papageno
20, rue du Marché-aux-Herbes
L-1728 Luxembourg

Tel. 22 26 06
Fax 22 26 05
E-mail : papageno @pt.lu

www.papageno.lu