Jsi komunikativní a čilý člověk. Rád navážeš kontakty, rád chodíš do společnosti. Vnímáš se sám jako takového?

Ano, snažím se poznávat nové lidi a vyměňovat si informace. To je vlastně moje původní vzdělání (ekonomická informatika). Informační sítě odborníků aneb obecněji vzdělanostní společnost má v 21. století vysokou hodnotu. Jednotlivec potřebuje prakticky vždycky výborně komunikující odborný tým, aby něčeho mimořádného dosáhnul. Cíl mého života je poznání.

Ve svém volném čase se věnuješ spoustě aktivit.

Práce písaře v Evropském parlamentu mě odborně nenaplňovala, proto jsem se snažil svoji přirozenou kapacitu uplatnit v kulturních a sociálních aktivitách, abychom jako Češi a Slováci byli v Lucembursku od začátku více vidět. Půl roku po mém příchodu jsem se stal řadovým členem ATSL – Amitié tchèque et slovaque au Luxembourg, spolku který tu už přes 30 let organizuje kulturní a sociální aktivity pro přátele Čechů a Slováků v Lucembursku.

Na tvou iniciativu vyšla v říjnu 2004 v oficiálním magazinu Evropského parlamentu "PARLinside" prezentace České republiky včetně jejího vztahu k Lucembursku.

Ano, dosud mám velkou radost z toho, že se mi to podařilo. Od začátku jsem se snažil Českou republiku představit i na demokratické půdě parlamentu. Ke státnímu svátku, 28. října, jsem našel skvělého autora stručné historie českých zemí po současnost (Alexandr Snajdar). Díky profesionálnímu překladu Noriko Henčlové se nám podařilo vydat desetistránkovou prezentaci v nákladu cca 6000 kusů. Magazín byl distribuován do všech míst v 25 členských států, kde má Evropský parlament své zastoupení, nikoli pouze do Bruselu, Lucemburku a Štrasburku. Jeden výtisk jsem osobně předal velvyslanci České republiky v Lucembursku, panu Šepelákovi. Na druhou stranu, abych nebyl nařčen z přílišného nacionalismu, osobně jsem pomohl adaptovat článek podobně představující kandidátskou zemi pro členství v EU – Rumunsko, v prosincovém vydání PARLinside.

Dne 2. února 2006 se má konat neformální setkání Čechů a Slováků z EU institucí se starostou města Lucemburk, Paulem Helmingerem. Jak se ti podařilo takové setkání přímo se starostou domluvit?

S panem starostou jsem se dal do řeči na jedné recepci, kde jsme stáli ve frontě. Představil jsem se jako Čech, který pracuje pro Evropský parlament. Až jsme se znovu potkali, zeptal jsem se ho, zda by nepřišel do Parlamentu na oběd, aby neformálně pohovořil s Čechy a Slováky pracujícími v institucích EU o jejich zkušenostech, námětech a připomínkách k životu v Lucemburku. Považuji taková neformální informační setkání na úrovni občanů za velmi přínosná pro obě strany.

Co si konkrétně slibuješ od setkání, které se má uskutečnit již tento čtvrtek, 2. února 2006?

Předpokládám, že se mi podaří shromáždit Čechy a Slováky ze všech čtyř institucí tady na Kirchbergu, abychom přišli na neformální setkání na radnici jako skupina občanů, nikoli reprezentanti EU institucí. Probereme okruh zhruba deseti témat, abychom věděli, jakým směrem se město bude ubírat v budoucnosti.

Zaujal mě tvůj výrok: "EU se příchodem mladých a dynamických lidí z nových států bude muset změnit, a oni ty změny sice mohou zpomalit, nikoli však zastavit." Jaké změny máš na mysli?

Přišel jsem 1. října 2003 ze soukromé firmy jako mnoho dalších lidí, nikoli ze státní správy. Už pohledem do parlamentní kantýny jsem viděl, že průměrný věk zaměstnanců EP je něco mezi padesáti a pětapadesáti lety. Koukali na nás jako na nováčky, čerstvé vysokoškoláky nebo středoškoláky, kteří snad přišli na školský výlet, na exkurzi. Bylo pro mě jednoznačné, že tito lidé se cítí v jiné pozici než my. Přitom jsme přišli ze soukromého sektoru, kde jsme museli tvrdě a rizikově pracovat od rána do večera, pod tlakem, s nejmodernějšími komunikačními prostředky, třeba na finančních trzích, denně riskovat svou kůži.

Bylo jasné, že nemůžeme mít stejné pracovní postupy a znalosti i dovednosti. U nás se setkáváme ve školách i v privátních firmách s nejmodernějším počítačovým vybavením. Uvedu jen drobný příklad: v pracovní smlouvě, kterou jsem podepsal v roce 2004, bylo napsáno ještě "typist", "písař", v loňské pro tutéž práci už “secretary”. Od našich služebně starších kolegů jsme se dozvěděli, že někteří starší překladatelé ze starých EU zemí skutečně ještě diktovali sekretářkám překládané texty, a nikoli je sami psali. Na druhou stranu v překladatelském oddělení jde skutečně o kvalitní písařskou práci.

Když jsem se dozvěděl, jaké výhody nabízí Služební řád úředníků evropských institucí, nestačil jsem se divit. Nákup auta bez placení dph každých 18 měsíců, i pro manžela/ku plus sleva od autosalonu 6-20% ceny jen za to, že jste evropský úředník, čtyřikrát až 3 kalendářní dny sickdays, nákupy značkové kosmetiky se slevou atd.

Proč jsi jako vysokoškolák vzal práci sekretáře?

Šel jsem hned na první konkurs pro práci v EU institucích v Praze, který se konal. Byl jsem tak nadšen z takové výzvy, že jsem si ho podrobně nepřečetl. Až na místě v testovací místnosti, kde kolem mě sedělo 25 mladých žen, jsem si uvědomil, že se skutečně jedná o výběr na místo sekretářky či sekretáře. Když už jsem si vzal pracovní volno na ten den, tak jsem ten test napsal, včetně ústního pohovoru s komisí. Řekli mi už na místě, že jsem na tu práci překvalifikován, jestli jsem si toho vědom. Odpověděl jsem, že ano, ale že je to startovací pozice, nikoli místo trvalé a oni řekli, že sekretáře–muže také potřebují. Několik měsíců bylo ticho po pěšině, a pak mi přišel e-mail z EP v Lucemburku, jestli jsem ochoten 1. října 2003 nastoupit.

V prosinci 2005 ti smlouva skončila. Jak hodnotíš svou práci ex post?

Na začátku była velice zajímavá. Dostal jsem mnohá školení, nové softwarové produkty, poznával jsem zajímavé kolegy překladatele, kvalifikované odborníky na češtinu a překlady. Svou češtinu jsem v českém překladatelském oddělení EP zdokonalil a rovněž tak angličtinu. Zcela nově jsem se naučil francouzštinu. Ale postupně se ta práce pro mě stávala čím dál tím víc stereotypem. Rukama vám projdou desítky, stovky, tísíce textů, drobných úprav a změn, které si poslanci na různých zasedáních všech možných frakcí vymyslí, domyslí a namyslí bez vědomí toho, že se taková i drobná změna musí přeložit až do 20 jazyků EU. Planning pak nasadí lhůty, aby ten překlad byl do přesné hodiny udělán, a všech dvacet překladatelských oddělení parlamentu musí zůstat i přesčas, zvláště v týdnu před parlamentním zasedáním.

Nyní hledáš práci na lucemburském trhu. S místními úřady máš zajímavé zkušenosti.

Opět to beru jako výzvu pro Evropana z nových zemí EU. Už jsem navštívil asi čtyři -krát úřad práce, dvakrát ministerstvo kultury, úsek uznávání vysokoškolských diplomů, dvakrát jsem byl v úřadu lucemburského ombudsmana, bývalého ministra spravedlnosti a velice moudrého Lucemburčana, pana Marca Fischbacha. Teď se půjdu podívat přímo ke starostovi města Lucemburk. Je to velmi zajimavé porovnávat to s českým prostředím, neboť lidé z institucí s místní nebo státní správou prakticky nepřijdou moc do styku, protože téměř veškeré doklady jim vyřizuje personální oddělení dané EU instituce.

K čemu jsi potřeboval lucemburského ombudsmana?

Na úřadu práce jsem předložil mj. vysokoškolský diplom z České republiky, přeložen soudním překladatelem v ČR do angličtiny. Lucemburská úřednice mi řekla, že si ho mám nechat uznat ministerstvem kultury, v jehož gesci je uznávání vysokoškolských diplomů. Tamní úřednice mě vybavila fotokopií seznamu dokumentů, které musím mít, abych splnil požadavky pro uznání VŠ diplomů. Řeší to komise, která se schází jedenkrát za měsíc, a každé uznání podepisuje ministr sám. Podmínka byla, že VŠ diplom musí přeložit soudní překladatel z registru vedeného u lucemburského vyššího soudu. Českým soudním překladatelem ověřený anglický překlad z Čech neuznávali. To mi přišlo přitažený za vlasy v době, kdy jsme téměř dva roky v EU. Z principu jsem s tím nesouhlasil. Proč bych měl v EU používat a platit dva soudní překladatele? Potřeboval jsem právní radu v dost specifické věci, tak mě napadlo obrátit se na ombudsmana.

Co ti řekl?

Velice seriózně mě přijali v kanceláři ombudsmana, ofotili si mou složku, a řekli, pane Horák, bereme to od vás jako informaci, přijďte za týden. Zatím prověříme právní stav věci. Za týden jsem přišel, a řekli mi, pane Horák, máte naprostou pravdu. Tady je seznam dokumentů, které jsme k Vaší věci nastudovali, asi centimetr tlustý fascikl papíru. Už jsem měl na stole připravenou oficiální stížnost proti ministerstvu kultury, kterou stačilo jen podepsat. Řekli mi jasně: Máte pravdu, protože to, co oni po Vás chtějí, není v lucemburském zákoně.

Co na to příslušní úředníci na ministerstvu?

Chtěl jsem věc vyřešit smírně s pouhou morální podporou ombudsmana. Znovu jsem navštívil ministerstvo kultury a přímo předsedu komise pro uznávání diplomů. Jeho komise ročně uznává okolo 1300 VŠ diplomů, z nichž u 300-400 je nutný tento úřední překlad. Řekl jsem, že jsem byl u ombudsmana a že jsem si zjišťoval právní stav věci, a že pro tuto jejich podmínku (lucemburského soudního překladatele) nemají žádnou oporu v zákoně. Úředník mi na to však odvětil: „My to takhle děláme už léta, a my to takto ještě léta budeme dělat.” Když jsem tuto neuvěřitelnou větu opakoval na úřadě ombudsmana, pustil se jejich právník do smíchu, a řekl mi: "Budou to tak dělat ne léta, ale už jenom týdny. Do dvou týdnů musí odpovědět na naši oficiální stížnost". Nedělám to jen pro sebe, ale pro všechny lidi, kteří potřebují uznat vysokoškolský diplom od lucemburského státu, (diplom který nebyl vydán v němčině, francouzštině nebo angličtině), a kteří chtějí posléze získat pracovní povolení.

To je za současné situace stále velmi obtížné. Hrozí bohužel prodloužení přechodného období.

Ano, reálně hrozí, že Lucembursko prodlouží, stejně jako Německo a Rakousko, tuto už dva roky trvající formální bariéru vůči lidem z nových zemí EU, až do roku 2009.

Proto jsem oficiálně požádal prezidentskou kancelář, aby rozšířila program návštěvy pana prezidenta Klause dne 8. března 2006 (slavnostní otevření české ambasády v Lucemburku) o jednání na nejvyšší úrovni na téma neprodloužení tzv. přechodného období pracovních povolení. Podnětem se oficiálně zabývá prezidentův zahraniční odbor i česká ambasáda v Lucemburku.

Je pravda, že člověk, který tu 12 měsíců legálně pracoval, například jako zaměstnanec na dobu určitou pro evropské instituce, a odváděl sociální a zdravotní příspěvky do lucemburské státní pokladny, už nepotřebuje žádat o pracovní povolení?

Málokdo zná správnou odpověď. Běžný úředník se v legislativě až tak moc nevyzná. Mám před sebou dopis od vládního zmocněnce ministerstva pro zahraniční věci, pana Paola Finziho ze Služby pro pracovní povolení, který před rokem vystoupil na semináři v Komisi na téma zaměstnávání partnerů evropských úředníků z nových zemí EU. Ve svém dopise tvrdí, že člověk, který tu dvanáct měsíců legálně pracoval, nepotřebuje už pracovní povolení. Už na přednášce v Komisi zazněl jeho podnět, že pokud budete mít v legálním postupu při získávání pracovního povolení potíže, můžete ho kontaktovat. Pokusí se daný případ projednat ze své pozice.

Vraťme se trochu do minulosti. Odkud jsi, a co jsi dělal, než jsi nastoupil do Evropského parlamentu?

Pocházím z Moravy. Skoro celý život jsem vlastně žil v Brně, jeden a půl roku jsem sloužil na brněnském Magistrátě. Mimochodem Brňáků je v Luxu skutečně hodně. Mám ekonomické vzdělání. Jako finanční analytik jsem se věnoval analýzám finančních trhů v ČR. Poslední rok a půl před Lucemburkem jsem v Praze dělal finančního editora internetového magazínu, kde jsme informovali investory o dění na finančních trzích.

Říkal jsi, že chápeš svoje působení tady jako misi. Můžeš to vysvětlit?

Přijel jsem Evropské Unii pomáhat. Nejčastější pomoc v institucích je pro lidi z nových zemí EU asi stále ještě překladatelství. Ovšem moje specializace jsou finance a ekonomika. Teď mám pauzu pro čekání na výsledky náročných konkursů, kterou vyplňuju veřejně prospěšnou činností pro Čechy, Slováky, a další lidi z nových zemí. Uznávání diplomů vysokoškolských, snaha o zrušení pracovních povolení, to jsou věci, které pomáhají všem. Klasická situace je, že jeden z partnerské dvojice pracuje pro EU instituce, zatímco druhý prakticky nemá šanci získat práci, která by odpovídala jeho kvalifikaci, přestože umí jazyky, přestože je dynamický a schopný se přizpůsobovat. To vše jen z formálních důvodů (pracovní povolení). To bych chtěl odbourat. Je to proti lucemburskému státu samotnému. Např. banky se odsud snaží expandovat na východ, a potřebují zaměstnávat odborníky z nových zemí EU, kteří umí řeč a znají prostředí. Úřady dělají obstrukce zdravotním sestrám, které se tu starají o jejich vlastní staré lidi. To nechápe ani samotná lucemburská nemocnice, proč nedostane kvalifikovaná zdravotní sestra z Česka pracovní povolení včas, bez odvolávání se a bez průtahů, když ji nemocnice chce zaměstnat.

A co se ti na Lucembursku líbí?

Líbí se mi pestrost jazyků, kterými se tu běžně hovoří a pestrost kultur, které se tu střetávají. Francouzština je pro mě výzva, neboť je značně odlišná od jazyků, kterými hovořím. Líbí se mi obrovská pestrost kultur, a lidských osudů, se kterými jsem se tu na malém prostoru setkal.

Máš nějaké tipy či přání na závěr?

Rád bych, aby se z EU včetně Lucemburska stala “Země usměvavých úředníků” s vlídným a přímým pohledem a zdvořilostí, jak se i byrokraté v Brně, Ostravě i jinde v Evropě mění v milé lidi.

Viz tento článek

Díky za rozhovor.

E-mail na Václava Horáka: vaclav.horak@aliaweb.cz