Myslím, že moje čeština je hrozná. Doufám, že někdo bude rozumět tomu co říkám, ale jistě mi budeš pomáhat. Můžu to říct v nějaké primitivní formě.

Když jsem bydlel v Praze, chodil jsem do hospody, do trafiky …. a musel jsem mluvit česky. Nechtěl jsem používat angličtinu nebo němčinu, ale přiznám, že jsem mluvil anglicky nebo německy, když jsem byl líný nebo unavený.

Mám pocit, že Češi v Praze byli hodnější na mě, když jsem mluvil česky, a ne anglicky nebo německy.

To je zajímavý postřeh, ke kterému se vrátím. Ale předtím mi, prosím, řekni, proč jsi se vlastně rozhodl odejít z Lucemburku do Prahy a jak dlouho jsi v Čechách byl.

Neodjel jsem přímo z Lucemburska do Prahy, ale z Londýna, kde jsem studoval. Chtěl jsem ještě studovat dál a tak mě v roce 2001 napadlo, že se zeptám lucemburského státu, zda by mi nedal stipendium, abych se naučil češtinu v Praze. Stát myslel, že to je dobrý nápad a to stipendium mi dal. Byl jsem rád … jenom že jsem musel chodit do Pražské jazykové školy. Kurs nebyl tak zajímavý. Tak jsem bydlel skoro rok v Praze a nechodil jsem často na ten kurs. Naučil jsem se češtinu s rodinou, s kamarády, s rádiem a s televizí

Skoro jsem zapomněl říct, že v roce 1997 jsem také bydlel rok v Praze. Tehdy jsme s kamarádem chtěli otevřít kavárnu. Ale nenašli jsme místo. Chtěl jsem zase studovat, a tak jsem šel do Londýna.

A proč mluvíš ty česky, Angelo? Je to teď nový světový jazyk?

Já mluvím česky ze stejného důvodu jako ty: ocitla jsem se v Praze a tam jsem se česky naučila. Víc o tom v předchozím rozhovoru s tlumočnicí Martinou Scherugou. Nejsem vystudovaná bohemistka. Měla jsem podobný přístup jako ty – česky jsem se hodně učila“na ulici”, v kavárnách, mezi lidmi. Musím ale říct, že mi občas chybí systematická výuka, kterou jsem např. měla ve francouzštině. Některé chyby opakuji dokola. Na druhé straně jsem ráda, že mám pro český jazyk cit – právě díky tomu, že jsem se pohybovala mezi lidmi z různého prostředí.

Studoval jsi v Londýně. Co přesně?

Studoval jsem tam „Management“ a „Security and Politics of Eastern Europe“. Ale také češtinu s Davidem Shortem. Musel jsem číst a on mi pomáhal rozumět tomu, co jsem četl. To byl akademický kurs, zajímavý, ale těžký, a trval jenom rok. V Londýně bylo hodně Čechů, skoro jako tady v Lucemburku! Co je v Londýně lepší, že si můžeš koupit u českého autobusového řídiče ve Victoria Bus Station české pivo.

Je vidět, že tě přitahuje to, co je typicky “české”. Říkal jsi, že Češi v Praze byli na tebe hodnější, když jsi mluvil česky a ne anglicky nebo německy.

Musím být přesnější: byli často hodnější. Zkus si to představit: ulici jako “Mostecku” na Malé Straně. Během komunismu tam neměli skupiny Angličanů, kteří chtějí jenom pít, pít a pít, a křičí “But this is cheap beer, oh”. Vlastně mají pravdu, pivo je levnější v Praze než v Anglii, to je fakt. Myslím si ale, že existuje něco jako “cultural awareness”. Co to přesně je? Mohlo by to být něco jako respektovat jiné lidi a město, které navštěvuješ. Proto chápu, že Pražané jsou někdy ne tak milí na cizince, kteří se vůbec nesnaží mluvit ani slovo česky. Jít v Praze do obchodu a hned říct :”One packet of Marlboro” místo: “Could I speak English, please” nebo “Jedno Marlboro prosím”. Myslím, že v tom je důležitý rozdíl.

A jak je to tady pro Lucemburčany? Z cizinců nemluví prakticky nikdo lucembursky. Druhá generace imigrantů samozřejmě ano, ale většina cizinců, které znám, lucembursky neumí, ani se neučí. Jak si Lucemburčané zvykli na to, že se v jejich zemi usadilo tolik cizinců?

V Lucembursku žilo vždycky hodně cizinců. Jejich podíl byl i v minulosti kolem 30% a výš. Bylo zvykem ve střední a vyšší třídě lucemburské společnosti mít italskou nebo portugalskou uklízečku. Lucemburčané si na tyto imigranty zvykli, měli pocit, že znají jejich mentalitu. K cizincům z nových členských zemí EU nemají tolik kontaktů.

Mají z Východoevropanů strach?

Tak bych to neřekl. V současné době je dokonce “in” udělat si výlet do Lotyšska, do Estonska, do Maďarska, do Čech. Zároveň tu panuje nejistota na pracovním trhu. Poláci pracují na stavbách za 5 Eur za hodinu, a ne za 20 eur jako místní. Nezaměstnanost v Lucembursku stoupla, je ale stále relativně nízká v porovnání se sousedy. Před rozšířením EU opakovali lucemburští politikové, jak je důležité přijímat nové členské země. Nyní se má národní hospodářství trochu hůř než před pěti, šesti lety, lidé mají trochu míň peněz, a někteří si možná myslí, že to právě může souviset s rozšířením. V novinách se hodně mluví o “délocalisation”, o posunu výroby z Francie, Německa do zemí, kde je pracovní síla levnější. Přitom si Lucemburčané nemají na co stěžovat: národní hospodářství si vede stále dobře, s růstem okolo 4%. Lidé se musejí prostě naučit akceptovat změnu jako přirozený jev.

Právě lucemburské národní heslo “Mir wëlle bleiwe wat mir sinn” je názorovým antipodem změn. Proč to heslo vzniklo?

Jsme konzervativní národ, proto chceme zůstat takovými, jací jsme. V historickém kontextu to také znamená, že jsme nechtěli patřit do Francie, Belgie nebo Německa. Chtěli jsme zůstat samostatní.

Je lucemburská společnost tak katolická, jak se říká?

Je „velmi“ katolická. Premiér Juncker i ministr zahraničí Asselborn mají svá sídla v bývalých „refuges“, katolických útočištích před válkami. To má symbolickou hodnotu. Do kostela nechodí mnoho lidí, ale všichni jsou pokřtění a mají katolický pohřeb.

Co si myslí Lucemburčané o evropských institucích a jejich úřednících?

Zmínil jsem se o tom, že před sto lety tvořili Italové a Portugalci cizineckou komunitu. Po druhé světové válce přišli sem evropské instituce a jejich úředníci. V Capellen sídlí také jedna agentura NATO, NAMSA, kde pracuje na tisíc lidí, skoro všechno cizinci. Třikrát za rok má Lucembursko „formal council meetings“ v Evropské Radě. Instituce přinesly Lucembursku mezinárodní prestiž. Před padesáti lety byl Kirchberg jedno velké bramborové pole. Lucemburčané jsou hrdí na to, co tam vybudovali.

Takže Lucemburčané nežárlí na platy euro-úředníků.

Ne, Lucemburčané nežárlí, myslím, že ne. Rádi bohatým euro-úředníkům pronajímají byty. Mimochodem: bylo by zajímavé zkoumat, ve kterých čtvrtích hlavního města cizinci hlavně bydlí. Zatím nelze asi mluvit o nějakých čtvrtích s vyšší „hustotou“ cizinců. Je ale dost možné, že za padesát let bude Bonnevoie ghettem Kapverďanů, kteří se do Lucemburska dostanou přes Portugalsko.

Čekala jsem, že v některých čtvrtích bude temperamentnější, jižní atmosféra. Nenašla jsem ji. Sem tam nějakou restauraci. A to je přesně to, co mi zde trochu chybí: nějaká typičnost, něco co by mě povzbuzovalo, inspirovalo, něco, co není bohaté a uhlazené. Na můj vkus je Lucembursko až moc „neutrální“.

Možná, že to souvisí i s našimi dějinami. Naučili jsme se být neutrální. Museli jsme se naučit vycházet s velkými sousedy, nechtěli jsme s nimi jít do konfliktu, nemohli jsme.

Vraťme se k tobě. Pracuješ pro lucemburské ministerstvo zahraničí. Co přesně děláš?

V MZV máme Secrétariat général, kde pracuji pro ministra zahraničí a Secrétaire général.

Jak jsi poznal svou českou ženu Zuzanu?

To by bylo dlouhé povídání. Raději to řeknu krátce: Ve zlatém městě, v domě jejich rodičů, kde jsem bydlel.

Praha ti nechybí? Nechceš se jednoho dne vrátit?

Chybí mi a myslím, že se chci vrátit. Ale mám tady dobrou práci a myslím, že by nebylo pro mě tak jednoduché v Praze najít práci.

Philippe, díky za rozhovor.