Odpověd: Dostal jsem ho po tátovi. Ten se narodil v roce 1920, kdy se vraceli čeští legionáři z Ruska (původně rakouští vojáci, kteří přeběhli k nepříteli, neboť Rakousko neměli asi rádi) a přinesli ruská jména. Avšak právě jméno Dimitrij (rusky Dmitrij) se v Českých zemích neujalo, na rozdíl např. od Věry. Věra byla moje máma, narozená v roce 1921. Ovšem mé příjmení je čistě české, znamená ale něco jiného než Louda nebo Moula.

Otázka: A co znamená „Loula“?

Odpověď: Pavel Eisner ve své nádherné knize o češtině „Chrám i tvrz“ v kapitole o původu českých příjmení uvádí, že obecné podstatné jméno „loula“ znamenalo neotesaný, neokřesanec.

Otázka: To se o tobě snad tvrdit nedá. Vystudoval jsi Vysokou školu ekonomickou v Praze, a do roku 1992 působil v Ekonomickém ústavu Akademie věd. Poté jsi rok pracoval jako specialista pro projekt Qiryat Gat v Izraeli. Pokud se nemýlím, je to židovská osada. Jak jsi se k tomu dostal, jak vypadala tvoje práce?

Odpověď: Qiryat Gat není židovská osada, alespoň již ne v moderní době. Je to město ležící velmi zhruba 60 km na jihozápadě od Jeruzaléma. V době mého pobytu (1992-93) mělo asi 30 tisíc obyvatel, z toho minimálně 5 tisíc imigrantů ze zemí bývalého SSSR. K pásmu Gazy je to cca 20 km.

Práci pro Montované Stavby Praha na projektu Izrael mi „dohodil“ táta, kterému původně MSP práci zásobovače nabídly, neboť on si tehdy jako důchodce předtím přivydělával tlumočením a překládáním pro alžírský projekt berlínské stavební firmy. Vědělo se přitom o něm, že kromě francouzštiny a němčiny umí též dobře anglicky a rusky, což byl požadavek pro izraelský projekt. Tátovi se už do toho ale moc nechtělo. Přitom věděl, že už dlouho uvažuji o odchodu z Ekonomického ústavu ČSAV a že požadovanou kvalifikaci mám též.

MSP stavěly v Qiryat Gatu jakési malé sídliště poměrně novou technologií litého betonu. Bylo to skoro 600 bytů ve třech různých typech domů. Mým úkolem jako „specialisty zásobování a cen“ bylo nakupovat stavební materiály u místních firem.

Naučil jsem se názvy všech nakupovaných materiálů nejen česky, rusky a anglicky, ale velice brzo též hebrejsky (to mi práci velmi usnadňovalo) a francouzsky (v Qiryat Gatu je významná výrazně frankofonní komunita marokánských Židů). Mnohé materiály jsem předtím jako nestavař vůbec neznal. Rok v Izraeli byl pro mne mimořádným zážitkem. Vyvolal u mne i silný zájem o náboženské otázky. Poprvé v životě jsem si přečetl bibli (tedy zjednodušenou mutaci pro děti) a navštívil mnoho míst spjatých s historií všech tří monoteistických náboženství, které mají v tomto regionu kolébku. Některá dokonce několikrát. Izrael však není zajímavý jen svou historií, ale je i jinak turisticky nesmírně atraktivní.

Možná se to bude zdát bláznivé, ale ta země stojí za vidění i za dnešní situace. I když pochopitelně ta nejatraktivnější místa jsou také nejvíce nebezpečná. Kdyby sebevražedný atentátník explodoval v Qiryat Gatu, nebylo by to příliš mediálně přitažlivé.

Otázka: Já bych se jela podívat do Izraele hned – i za dnešní situace. Kolébka velkých náboženství a křižovatka několika kultur mě láká už delší dobu. Po návratu z Izraele jsi do roku 1996 působil na ministerstvu zahraničních věcí v odboru Evropských společenství, a pak až do letošního února na ministerstvu financí, kde jsi byl mj. finanční manažer Národního fondu. Můžeš nám krátce popsat tyto činnosti?

Odpověď: Do Izraele jsem odjel v červnu 1992 z Československa, z Izraele jsem se vrátil v červnu 1993 už do Česka. Smlouvu s MSP jsem měl pouze na izraelský projekt a tak jsem si začal hledat místo. V srpnu 1993 jsem nastoupil do Správy českých center při Ministerstvu zahraničních věcí s tím, že bych měl po nějaké době převzít funkci ekonomického náměstka. Nakonec to dopadlo tak, že jsem někdy v říjnu přešel v rámci resortu do Odboru Evropských společenství. To byl nedávno předtím nově založený útvar, první specializovaný na přípravu integrace ČR do EU. Právě v té době byla podepsána Dohoda o přidružení ČR k Evropským společenstvím. Absolvoval jsem m.j. též vstupní školení pro mladé diplomaty - teprve pár měsíců předtím mi bylo padesát.

Byl jsem tedy jedním z diplomatů, kteří měli na starosti plnění Dohody. V ekonomickém oddělení jsem se věnoval zejména oblastem metalurgie, energetiky a dopravy. Každoročně se vedlo několik jednání o dalším sbližování - mnohá ustanovení Dohody měla rámcový charakter. Zúčastnil jsem se též přípravy žádosti ČR o vstup do EU. Tu předával myslím v lednu 1994 předsedovi italské vlády (Itálie Unii tehdy předsedala) premiér Klaus. Tehdy jsem si myslel, že se staneme členy EU někdy okolo přelomu tisíciletí.

V roce 1996 jsem spolupracoval na finalizaci rozsáhlého (asi 1500 stran) přehledu české legislativy pro Evropskou komisi, do něhož přispívaly všechny resorty. Na konci léta vezla kolegyně služebním autem do Bruselu několik exemplářů materiálu na papíře a několik desítek kopií na CD. Celou práci vedl tehdejší ředitel OES JUDr. Pavel Telička, později vrchní ředitel sekce evropské integrace, posléze první náměstek ministra zahraničí a nějakou dobu i člen Evropské komise za ČR.

Začátkem března 1997 jsem nastoupil na Ministerstvo financí do Odboru mezinárodních finančních vztahů. Dostal jsem na starosti relaci s Mezinárodním měnovým fondem (MMF). Snad po dvou týdnech jsem zažil svou první misi MMF do Česka. Podle stanov MMF vysílá tato organizace do každého z více než 180 členských států několik svých expertů, kteří provádějí hloubkové zhodnocení finančního a ekonomického zdraví oné země. K tomu si vyžadují rozsáhlé podkladové materiály z většiny resortů, ČNB, ČSÚ a podobně a ve většině těchto institucí absolvují konzultace. Bylo to velmi zajímavé. Setkal jsem se též poprvé s ing. Janem Kinštem, který byl tehdy zástupcem ředitele Odboru státního rozpočtu. V tomto odboru byly konzultace zvláště podrobné a ing. Kinšt byl jediný, kdo z vedení odboru mohl komunikovat s lidmi z MMF přímo vzhledem ke své znalosti angličtiny. Nyní je členem Evropského účetního dvora za ČR, tedy obdobou komisaře v případě Evropské komise a je tudíž také jedním z Čechů v Luxu.

V létě 1997 jsem převzal oddělení mezinárodních finančních organizací a tak jsem se dostal i k agendě Světové banky, Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj, Evropské investiční banky, dvou mezinárodních bank v Moskvě, které jsme podědili z doby RVHP a později ještě Rozvojové banky Rady Evropy.

Moje práce se dala stručně definovat jako „zajišťování většiny povinností a práv ČR jako člena oněch finančních organizací“. Z členství vyplývaly povinnosti platit členské příspěvky v různé výši a podobě, zajišťovat přispívání do některých mezinárodních iniciativ spojených s oněmi organizacemi, dodávat např. do MMF pravidelně statistické a prognostické údaje o české ekonomice a finančním sektoru. Na druhé straně bylo třeba organizovat příjem technické pomoci např. od Světové banky, které k nám vysílala experty na různé finanční, ekonomické i právní problematiky aktuální pro nás jako pro zemi připravující se na vstup do EU.

V roce 2003 jsem přešel do relativně nového odboru - Národního fondu. Ten má za úkol zprostředkovávat a hlídat toky peněz z fondů EU do Česka. Práce je to do značné míry kontrolní, konaná především na základě písemné a elektronické dokumentace. Je tedy jistou obdobou práce Evropského účetního dvora v rámci EU. Konkrétně jsem se zabýval Fondem soudržnosti, do něhož spadají Unií spolufinancované velké projekty v sektorech dopravy a životního prostředí. Měl jsem na starosti dopravní projekty jak silniční (dálniční úseky, obchvaty měst, rychlostní silnice) i železniční (hlavně trans-evropské koridory). Také se u nás „zúřadovával“ smíšený projekt na nápravu následků velkých povodní v roce 2002 (15 mil eur na likvidaci škod na dopravní infrastruktuře a tatáž částka na infrastrukturu v životním prostředí). V Národním fondu jsem se dožil penzijního věku ve velice mladém kolektivu a zažil velmi bezprostřední lidské vztahy a vskutku naprosto neformální a přitom pracovně stimulující atmosféru. Z Národního fondu jsem odešel proto, že jsem dostal šanci věnovat se systematicky jednomu ze svých koníčků a to překládání. Předcházejících asi 40 let jsem se mu mohl věnovat jen okrajově.

Otázka: Po tak bohaté zkušenosti a různorodých funkcích může někoho překvapit, že jsi se chtěl věnovat překládání. Myslím, že překládání je často podceňovaná práce. V Čechách ji mnozí provozují jako vedlejší činnost, pro kterou není zapotřebí zvláštní kvalifikace. Mnozí dokonce netuší, že se to dá vystudovat. Obor překladatelství na Ústavu translatologie v Praze je přitom náročné studium. Takže neplatí: kdo umí víceméně anglicky, umí taky automaticky z angličtiny překládat. Dobrý překladatel potřebuje vedle znalosti jazyka mnohé další předpoklady a dovednosti. Obdivuji práci překladatelů u soudu. Německé překlady právních textů, které se mi dostanou do rukou, jsou vynikající. Jak vypadá tvoje práce u Účetního dvora?

Odpověď: Pro mnohé kolegy a přátele to překvapivé bylo. Pro ty nejbližší však většinou ne, neboť o této mé „úchylce“ věděli. Nyní jsem tedy jedním ze čtyř českých překladatelů u Evropského účetního dvora. Našim úkolem je obdobně jako všech českých překladatelů u orgánů a institucí EU zajistit kvalitní převod oficiálních textů do češtiny, která je jedním ze dvaceti úředních jazyků. Z toho je jedenáct jazyků "starých" (tj. jazyků EU před 1. květnem 2004 - tedy s patnácti členskými zeměmi) a devět jazyků „nových“. Originály oficiálních textů Účetního dvora jsou buď v angličtině nebo ve francouzštině. Ostatní jazykové verse jsou tedy také překlady originálu a to s tím, že překladatelé zpravidla překládají do svého rodného jazyka. Na každém překladu pracují dva překladatelé - jeden text přeloží a druhý provede jeho revizi. Přeložený text musí respektovat již oficiálně do češtiny přeložené evropské právní normy, které platí v dané oblasti.

Které dokumenty Účetního dvora se překládají? V zásadě to jsou pravidelné a nepravidelné zprávy a stanoviska, jejichž zpracováváním plní Účetní dvůr své poslání. Tím je posoudit na základě nezávislé kontroly příjmů a výdajů Evropské unie, jak instituce EU plní své povinnosti při hospodaření s finančními prostředky.

Účetní dvůr prověřuje, zda finanční operace byly řádně zaznamenány, zákonně a správně provedeny a řízeny tak, aby zajistily dosažení hospodárnosti, efektivnosti a účinnosti.

Účetní dvůr zveřejňuje výsledky své činnosti formou relevantních, objektivních a včasných zpráv.

Při výkonu své činnosti Účetní dvůr usiluje o zkvalitňování finančního řízení rozpočtových prostředků Evropské unie na všech úrovních s cílem zabezpečit občanům Unie jejich hospodárné, efektivní a účinné využívání .

(z informační brožury Účetního dvora)

Nejdůležitějším pravidelnou překládanou zprávou je Výroční zpráva Účetního dvora. Hodnotí plnění jak příjmové, tak výdajové části rozpočtu EU jejími orgány a institucemi za uplynulý a účetně uzavřený předcházející kalendářní rok. U výdajové části se jedná především o Komisi, kterou prochází zdaleka největší část výdajů EU.

Potom jsou tu „specifické výroční zprávy“ agentur EU. Těch je v současné době něco přes 30 25. Každý rok se dále zpracovává několik zvláštních zpráv, každá z nich je zaměřená na nějakou konkrétní problematiku, jež má významný dopad na hospodaření s prostředky Unie.

Dále se překládají stanoviska Účetního dvora k návrhům evropské legislativy, která se týkají finanční sféry. Letní období se vyznačuje velkým pracovním zatížením, neboť se překládají první verse Výroční zprávy.

Otázka: Na jiném místě jsi naznačil, že pro dobrý odborný překlad není nutná úplně špičková znalost cizího jazyka a krásné literatury, ale znalost daného oboru a zavedené odborné terminologie. Souhlasím s tebou: znalost Shakespearea či Schillera není nutná pro překlad Výroční zprávy z finanční sféry. (Ale také neškodí :-) O znalosti cizího jazyka se dá diskutovat. Je jasné, že bez znalosti odbornosti vznikne často překlad věcně zcela chybný. To ale neznamená, že překladatel či tlumočník „z druhé strany“ nemůže proniknout do odbornosti tématu.

Ale pojďme ještě k tvým koníčkům. Poznala jsem tě jako člověka mnoha zájmů a koníčků. Lucembursko jsi během krátké doby pročesával.

Odpověď: To je trochu silný výraz. Fakt je to, že se nám oběma (mně i mé ženě) líbí jak hlavní město, tak i venkov Lucemburského velkovévodství. Město jsme začali poznávat hned od začátku března. Na venkov jsme vyrazili na velikonoce a to s tím, že jsme se záměrně nevraceli na přespání do naší garsoniéry v Merlu, ale nocovali - i jako starobní důchodci - v mládežnických ubytovnách. Poznali jsme při velikonočním putování trochu Echternach, Beaufort, Larochette (tam jsme přespali dvě noci), Vianden (jedna noc), Diekirch a Ettelbrueck (tam jsem si později též zajel na rozhodující zápas o mistra lucemburské basketbalové ligy). Poté, co jsme objevili existenci Oeko-passu, tak jezdíme více po venkově. Byli jsme v Rodange, zaskočili jsme si k sousedům do Trevíru a do Mét. Byli jsme si zkusit golf ve Francii u zámku Preisch. Pochopitelně jsme navštívili mladšího syna v Bruselu.

Jako slaměný vdovec jsem si zajel do Esch sur Alzette (to kvůli tenisu - finál u e klubové soutěže a průzkum před Davisovým pohárem). Udělal jsem si výlet do Wiltzu předtím, než se tam ubytovali mí kamarádi při své návštěvě Velkovévodství. Zúčastnil jsem se družební slavnosti v Trintange (Waldbredimus - Hrušky z jižní Moravy), kde jsem poznal mnoho dalších „Čechů v Luxu“.

Uplynulý víkend jsme poznali Remich (v neděli tam byla celoevropská akce Big Jump) a také Mondorf-les-Bains. Ten se nám líbil opravdu moc.

Pro některé koníčky tady mám velmi příznivé podmínky. Je to v první řade tenis. Zatím znám myslím 8 tenisových klubů, nejbližší víkend bych měl poznat klub v Rumelange, kam jsem se přihlásil na turnaj do kategorie seniorů-veteránů. Vynikající je zde místní filmový klub – Cinémath e que města Lucemburk. Od března jsem tam shlédl mnoho špičkových filmů, které jsem nikdy v Česku ani jako člen filmového klubu neviděl. Např. minulou sobotu promítala Cinémath e que nádhernou komedii Woodyho Allena „Všichni říkají: miluji tě“.

Se ženou Růženou už máme ve městě oblíbená četná zákoutí, kavárničky a hospůdky. Např. park v Merlu, údolí Petrusse až k soutoku s Alzette, Grund, lesík v Bambeschi s tenisovým klubem Spora. Také některá muzea - Museum historie města, Muzeum historie a umění (ještě mám před sebou výstavu Toulouse-Lautreca). Velice se mi zamlouvá městská doprava s výraznou preferencí hromadné dopravy.

Lucembursko je pro nás velmi přitažlivé ze dvou důvodů - zaprvé že má s Českem mnoho společného a podobného a zadruhé proto, že se v mnohém od Česka liší.

Otázka: Musím se zeptat blíže na ten skok do Mosely. 18. července zveřejnil lucemburský deník La Voix článek o "Big Jump 2005", kde je hned v první části řeč o jistém Monsieur Loula, který, " en sortant de la Moselle apr es quelques brassées satisfaisantes sous l'oil amusé de Rose, son épouse" constate que "ce n'est pas idéal mais on peut nager dedans". Tvoje žena Růženka dodala, že osobně dává přednost moselskému vínu před vodou Mosely a přitom ze sklenky moselského upíjela. Proč jsi skočil do Mosely?

Odpověď: Na zmíněné družební slavnosti v Trintange měli u jednoho stánku plakátky k „Velkému skoku“. Plakátek jsem si ze zvědavosti vzal. Na něm byla internetová adresa organizátorů a na té jsem si našel českou versi. Akce za čistotu evropských toků mě oslovila, neb plavu nejraději v přírodě - v moři (teplém), v řece, v rybníce, jezeře, pískovně a nikoli v chlorované vodě. V Lucembursku byla akce pouze v Remichi a tak jsme to se ženou Růženou pojali jako příležitost Remich poznat.

Míťo, jen tak dál. A díky za rozhovor.