Hm, tato otázka zní jednoduše, ale nevím přesně, kde začít. Asi tím, že česká kabina pracuje většinou v Radě, na všech možných pracovních skupinách. Témata jsou různá, velmi často jsou to právní věci, zemědělství, strukturální fondy, rybolov nebo finanční otázky. Děláme i rady ministrů, které bývají těžší, protože ministři velmi často čtou připravená stanoviska a čtou je dost rychle. Děláme víceméně každý den jiné téma, ale jelikož českých tlumočníků je málo, tak jsme nasazováni jenom na omezený okruh pracovních skupin a člověk do většiny témat časem pronikne.

Dovol, abych tě zastavila. Většina naších čtenářů nejsou profesionální tlumočníci, proto bychom jim měli některé pojmy vysvětlit. "Česká kabina" znamená čeští tlumočníci. Z názvu vyplývá, že pracujeme v kabině, tj. simultánně. Konsekutivní tlumočení (tlumočník převede pomocí poznámek řeč poté, co řečník skončil) se vyskytuje v evropských institucích vzácně. „Konsekutiva“ je nicméně součástí naší profese a profesionální tlumočník ji ovládá. Zmínila jsi témata jako rybolov, strukturální fondy, finance … Jak se na tak širokou škálu témat připravuješ?

Na každé zasedání jsou k dispozici materiály, takže se můžeme dobře připravit. Někdy však je těch materiálů tolik – spíše jsou ty dokumenty dost dlouhé, takže se to nedá stihnout. Proto chodíme do kabiny ráno dřív a přípravu doděláváme před zasedáním.

Jaké máš pracovní jazyky?

Zatím mám jenom jeden pracovní jazyk, němčinu. Ale mám ji jako jazyk B, to znamená aktivní cizí jazyk. V evropských institucích se pracuje do mateřského jazyka, ale může se stát, že děláme tzv. retour. Pracujeme tedy z mateřského jazyka do jazyka B. Po rozšíření totiž došlo k situaci, že nové jazyky nejsou dostatečně zastoupeny ve všech kabinách, takže například tlumočníci do portugalštiny netlumočí z nových jazyků - většinou. My potom poskytujeme pilotáž, takže tlumočíme v mém případě z češtiny do němčiny a ostatní tlumočníci to přebírají do svých jazyků. Celý proces je relativně technicky náročný, takže bohužel někdy dochází k zádrhelům. Ale většinou to funguje dobře. Kromě toho se (služebně) starší kolegové velmi aktivně učí nové jazyky a musím říct, že obdivuji, jak jim to jde.

V nejbližší budoucnosti bych si chtěla přidat angličtinu, kterou jsem sice také vystudovala, ale nejsem si ještě úplně jistá. V srpnu se chystám na jazykový kurz do Irska a potom bych měla být schopná tlumočit i z angličtiny. Potom bych chtěla dělat nizozemštinu, kterou jsem se již začala učit, později pravděpodobně francouzštinu a možná portugalštinu. Ale to jsou již plány pro dost vzdálenou budoucnost.

Máš velké plány. Lidé se často diví, jak je možné pracovat s třemi i více jazyky. Má to ale svou logiku. Jedna moje kolegyně u soudu má dokonce sedm jazyků: tlumočí z němčiny, francouzštiny, italštiny, dánštiny, řečtiny, španělštiny a švédštiny do mateřské angličtiny. Osobně si nejsem jistá, zda bych zvládla víc než čtyři nebo pět jazyků. Vyžaduje to obrovskou disciplínu. Naučit se jazyk tak, abych mohla kvalitně tlumočit všechny možné přízvuky, dobré i méně dobré řečníky, rychlá tempa, složitou argumentaci, to je nekonečná práce. Opakuji, že netlumočíme DO všech naších jazyků, nýbrž do mateřštiny, protože se v ní vyjádříme nejlépe. Také – a to je podle mě velmi důležité – jsme sebekritičtější v mateřštině, dokážeme posuzovat svůj výkon lépe než v cizím jazyce. Instituce EU si v situaci, kdy máme dvacet jedna oficiálních jazyků, přejí, abychom pokrývali určitý počet jazyků. Tlumočnící ve "starých" jazycích např. musí mít minimálně tři cizí jazyky. Z pochopitelných důvodů se instituce snaží vyhnout systému pilotáže (lidově řečeno: tiché pošty). I když může fungovat dobře, skrývá v sobě vyšší riziko ztráty informace a zkreslení obsahu.
Chtěla bych v této souvislosti zmínit jazykovou situaci u Evropského soudního dvora. Naše lingua franca je francouzština. To ale neznamená, že se všechno odehrává ve francouzštině! Soudní řízení může probíhat v jakémkoli jazyce EU, podle zúčastněných stran. Např. němčina je pro tlumočníky na Soudním dvoře velmi důležitá, neboť mnoho soudních jednání probíhá právě v němčině. Je to jen logické: německy mluvící země tvoří v EU nejsilnější skupinu obyvatelstva. Navíc jsou německé i rakouské národní soudy velmi aktivní v položení tzv. předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru.

To, co říkáš o francouzštině, je zajímavé. Když jsem vyplňovala přihlášku na konkurz, byl požadavek pro soudní dvůr francouzština. Zajímalo by mě, jestli by to tam bez francouzštiny nešlo. Ráda bych tam byla pracovala. Ale nyní jsem spokojená v Komisi. Mluvilo se o možnosti výměn tlumočníků mezi institucemi. Líbilo by se mi strávit trochu času u soudního dvora, mám ráda právo. U nás je nejfrekventovanějším jazykem momentálně asi právě francouzština, ale nemám na to žádnou statistiku, i když by mě to zajímalo. Od července se všechno změní, Spojené království převezme předsednictví v Radě a tedy i ve všech pracovních skupinách. Trochu se obávám, že potom bude hovořit anglicky ještě více delegátů, a to i v situacích, kdy nemusí, kdy mají svoje tlumočení. To mě mrzí nejvíc, i když je možné, že to delegáti vlastně myslí dobře, chtějí vše zjednodušit. Nevím, jestli je to také tím, že nedůvěřují tlumočení. Možná si na to jenom musí zvyknout a naučit se, že přes nás se jejich zpráva dostane k posluchačům lépe. Stejně jako tlumočníci se i delegáti lépe vyjadřují ve svém rodném jazyce. Je škoda, že někdy našich služeb nevyužívají. Je to u soudního dvora také tak, že účastníci jednání nehovoří svým mateřským jazykem, přesto že mohou? Jinak mě mnohojazyčnost také fascinuje, ale spíš i v soukromém životě. Stále ještě jsem si nezvykla, že mezi mé kamarády a známé zde patří lidé všech možných národností, že se mluví všemi možnými jazyky, že je často potřeba se nejdříve dohodnout na společném jazyce a že si člověk někdy zatlumočí i mimo kabinu. Tímto jazykem je často francouzština, ale většinou angličtina. Znám ale i dost lidí, se kterými můžu mluvit německy a někdy dokonce i „rakousky“. To mě vždycky potěší. Znáš hodně Rakušanů v Luxu?

Neznám hodně krajanů v Lucembursku. Je jich tady podstatně méně než Čechů. U soudního dvora pracuje jen hrstka Rakušanů. Netuším, proč tomu tak je. Hodně se stýkám s českou komunitou, hlavně s překladateli.

Účastnící jednání u Soudního dvora používají většinou svůj rodný jazyk. Každé soudní řízení má svůj jazyk, může jich být i více. Dejme tomu, že Evropská Komise žaluje Řecko za nedodržení komunitárni legislativy v oblasti životního prostředí. Jazykem řízení bude řečtina, a zástupci stran promluví řecky. Několik vlad členských zemí přistoupí k řízení, aby se k té věci vyjádřily. To jsou tzv. vedlejší účastníci. Mají právo používat svůj vlastní jazyk. Tak zazní v sále např. i čeština, němčina, finština, francouzština, italština. Tlumočí se jen v potřebných jazycích, tj. v tomto případě bez angličtiny. Soudci mají možnost klást otázky ve svých rodných jazycích. Pokud ovládají jazyk řízení, používají většinou tento jazyk, jinak velmi často francouzštinu. Mezi sebou se soudcí poradí zásadně ve francouzštině a bez tlumočení.

Zmínila jsi tendenci delegátů používat angličtinu místo mateřštiny. To je podle mého názoru trochu politováníhodná tendence. I když je angličtina světovým jazykem par excellence, bez kterého se na mezinárodní úrovni neobejdeme a kterého mám moc ráda, považuji za omyl vzdát se použití své mateřštiny tam, kde to možné je. Měli bychom si uvědomovat, že v mateřštině říkáme to, co opravdu říkat chceme, zatímco v cizím jazyce říkáme to, co říkat umíme. A v tom může být značný rozdíl. Připojím výrok jednoho odborníka: "Send to Brussels your best experts, not your best linguists".

Chtěla bych se zeptat na tvoje studium v Rakousku. Vyrostla jsi na jižní Moravě. Po maturitě jsi odešla studovat do Vídně. Proč sis vybrala Vídeň? Jaké byly začátky?

Začátky byly docela těžké. Ale k Tvé první otázce. Vídeň jsem si vybrala, protože jsem měla tu možnost. Studovala jsem totiž dvojjazyčné rakousko-české gymnázium ve Znojmě. Výuka některých předmětů tam probíhala v němčině, učili nás rakouští učitelé. Takže německy už jsem uměla docela dobře. Kromě toho byla naše maturita uznaná v Rakousku, což umožňovalo jít do Rakouska studovat vpodstatě cokoliv, a to bez přijímacích zkoušek. Já jsem tenkrát chtěla studovat ekonomiku a přijímací zkoušky v České republice byly opravdu těžké. Kromě toho mi připadalo, že studium v zahraničí bude dobrá zkušenost, kterou potom využiji na pracovním trhu doma. Do Vídně jsem tedy šla částečně ze strachu před přijímačkami a částečně proto, že jsem si to chtěla zkusit v zahraničí. Rozhodně by to však nebylo možné bez podpory rodičů. Ze začátku bylo dost těžké sehnat práci. Člověk nikoho nezná, neví, kam se obrátit. Taky zahraniční studenti v Rakousku tenkrát vlastně nesměli pracovat, takže jsme byli odkázaní pouze na práce, které byly vpodstatě načerno nebo na tzv. smlouvu o díle. To byla relativně legální a bezpečná možnost výdělku. Rakouský stát si to ale uvědomoval také, takže podmínky neustále měnil a ztěžoval. Nakonec už to v podstatě nešlo skoro vůbec. Ale potom jsem se vdala a to mi dost pomohlo. Studium na vídeňské ekonomce však bohužel neprobíhalo ideálně, zjistila jsem, že dost bojuji i s poměrně lehkými předměty. Také mi trochu vadilo, že výuka tam probíhá dost masově, pro vyučující jsme byli čísla. A bylo i dost složité navázat nějaké kontakty s ostatními studenty. Studium v Rakousku totiž funguje trochu jinak než v ČR. Student si na začátku každého semestru sám vybere, které předměty chce dělat. Jde pouze o to nasbírat určitý počet a určité druhy vysvědčení, aby byl student puštěn k větším zkouškám - diplomovým. Takže neexistuje žádný ročník ani kruh jako u nás. S některými kolegy se člověk potká na jedné přednášce v jednom semestru a už nikdy více. Určité skupiny se tvoří až v druhé části studia, kdy se člověk začíná specializovat. Ale tak daleko jsem se nedostala. Po 4 semestrech jsem to vzdala a začala konečně dělat, co mě opravdu bavilo. Pustila jsem se do studia překladatelství – tlumočnictví. A potom jsem vlastně měla už jenom obrovské štěstí. Diplomovou práci jsem obhájila přesně v okamžiku, kdy EU vypsala výběrové řízení pro tlumočníky nových jazyků. Naštěstí se nepožadovala ani žádná praxe, stačilo odpovídající studium. Tak jsem se přihlásila. Kromě toho jsem si ale podala i přihlášku do Prahy na UK, Ústav translatologie na Euromasters for Conference Interpreting. Slyšela jsem o tomto kurzu již v Bruselu (při exkurzi do evropských institucí s Vídeňskou univerzitou) a připadalo mi, že mi to pěkně a velice smysluplně vyplní čas, ve kterém bude probíhat výběrové řízení. Do Prahy mě vzali a nakonec i do EU – díky tomu studiu v Praze. Z Vídně jsem sice nebyla špatně vzdělaná, ale ten dlouhý pobyt v zahraničí bohužel moc nesvědčil mé mateřštině. Kromě toho se v Praze kladl důraz na tlumočení v EU a probíraly se i reálie a terminologie evropských institucí. A opět se projevilo moje štěstí: Euromasters jsem stihla dokončit, strávit jedno pěkné léto v Praze a potom už jsem nastupovala tady. Takže kdybych si to měla časově sama naplánovat, tak se mi to nemohlo lépe podařit.

V rámci studia v Praze jsem při mobilitě studentů navštívila i translatologii v Grazu, která je tvojí mateřskou univerzitou, že? Jak ses vlastně dostala k češtině?

Pokud dovolíš, bych předtím ještě poopravila poznámku, že tě "vzali do EU díky tomu studiu v Praze". Pro nezasvěcené to zní, jako bys dostala místo v Komisi díky glejtu z Prahy. Tak to naštěstí nechodí. Kurs „Euromasters in Conference Interpreting (kde jsem i já měla tu čest učit), je vynikající postgraduální vzdělání. Výběrové řízení a zkoušky jsi ale musela absolvovat za stejných podmínek jako všichni ostatní. Kdo splní objektivní předpoklady, může se zúčastnit zkoušek. Kde kandidát studoval, nehraje při zkoušce roli. Rozhodne to, co umí. My tlumočníci jsme trochu jako hudebníci. Musíme stále znovu před publikem předvést, co umíme. S tím, že tu "performance" si předem nacvičit nemůžeme.

K Grazu: ano, to je moje alma mater. Na studium a život ve Štýrském Hradci ráda vzpomínám, byl to čas svobody, poznání, zrání. O Grazu se říká, že má trochu jižní atmosféru, neboť leží jižně od Alp. Hodně studentů, hodně zelených ploch, živá atmosféra ve městě, avantgardní kultura. Vystudovala jsem tlumočení – francouzštinu a angličtinu. Již během studia jsem začala tlumočit na volné noze. Po několika letech tlumočení a překládání mě napadlo, že bych mohla zkusit něco jiného. Rakousko má výměnný program pro lektory němčiny na zahraničních univerzitách. Uvažovala jsem o Francii, ale při pohovoru na ministerstvu mi bylo řečeno, že do Francie se hlásí hodně lidí, ale je tam málo míst. "Nechcete", ptali se, "do reformní země?" Reformními zeměmi jsme tehdy nazvali země bývalého východního bloku. "Proč ne?" jsem odvětila … ale kam? V tu chvíli jsem si vzpomněla na zfilmování Kunderovy knihy "Nesnesitelná lehkost bytí", které mělo u nás obrovský úspěch. Četla jsem několik dalších jeho románů, mj. překrásný "Valčík na rozloučenou", a "Žert", ve výborném, velmi čtivém německém překladu. Zajímalo mě, co to je za zemi, zda jsou lidé skutečně takoví, jak je Kundera popisuje. Česky jsem ani slovo neuměla a v Čechách jsem nikdy nebyla. Nakonec mě skutečně poslali do Prahy. Učila jsem němčinu studenty fakulty jaderné a fyzikálně-inženýrské na ČVUT, kde studují budoucí provozovatelé Temelína … výtečná ironie osudu. Vyučovala jsem „němčinu pro profesní účely“, tj. jak telefonovat, jak psát životopis, jak mít referát (nečíst monotónním hlasem nějaký text!! :-), jak vést vstupní pohovor atd. Práce se studenty mě hodně bavila. Uvědomila jsem si, jak důležité je vědět, co to vlastně dělám, a jak to mohu dělat. Umět myslet koncepčně. To umožňuje příslušné vzdělání - které jsem neměla ("Němčina jako cizí jazyk", DAF). Musela jsem si to částečně sama doplnit. Aby člověk mohl učit svou mateřštinu, zdaleka nestačí být rodilým mluvčím.

Ale zpátky k tobě a Bruselu. Jak se ti v Bruselu líbí? Jaká je atmosféra ve městě? Našla jsi rychle bydlení?

Atmosféra ve městě, to je zajímavá otázka. Někdy mi připadá, že ani nevím. Jakoby se Brusel zmenšil na evropské instituce, okolí náměstí Schuman nebo Jourdan. Možná to není správné, že to město vidím takhle omezeně, ale snažím se si znalosti rozšířit. Rozhodně se mi město líbí, myslím, že skýtá ideální možnosti na bydlení, zábavu, sportovní i kulturní vyžití, ale i přírodu – tu člověk sice někdy musí hledat, ale je tu.

Bydlení jsem našla relativně rychle. Měla jsem přes internet smluvených několik schůzek s makléři, ale nakonec jsem svůj byt našla přes inzerát visící na domovních dveřích. Bydlím necelých pět minut pěšky od práce. To sice umocňuje ten pocit, že v Bruselu už nic jiného není, ale pro začátek je to praktické. Časem si pravděpodobně nějaký byt koupím, ale to má čas. Potom se pravděpodobně přestěhuji někam dál, blíž k přírodě a klidu. Ale teď se mi tu ještě líbí.

A děkuji, že jsi moji předchozí odpověď uvedla na pravou míru. Vůbec mě nenapadlo, že by se to dalo chápat jinak, než jak jsi to vysvětlila.

Martino, co tě na tlumočení vlastně baví, a jaké schopnosti by podle tebe dobrý tlumočník měl mít?

To já vlastně ani nevím, co mě na tom baví. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Vím určitě, že mě to baví, a to mi zatím stačilo. Ale proč nebo co mě baví? Možná to napínavé. Co řekne řečník v další větě nebo v dalším příspěvku a dokážu to nějak přetlumočit? Taky člověk vidí zajímavá jednání a zajímavé lidi z velmi zvláštního úhlu, z kabiny. No, vlastně nevím, asi to neumím konkrétně říct. Ty bys to dokázala nějak shrnout?

Dobrý tlumočník musí být rychlý. Pracujeme vlastně pod časovým tlakem, takže rychlost je důležitá. Je potřeba rychle pochopit, co chce řečník říci, pokud možno tušit, kam bude směřovat dále a ještě to všechno co nejlépe říci v cílovém jazyce. Ale to není všechno. Myslím, že dobrý tlumočník by zároveň měl být schopen pozorovat situaci v sále, hodnotit chování účastníků jednání (ať už těch „vlastních“ nebo těch ostatních) a chování svých kolegů a výsledky toho všeho zahrnout do svých mozkových pochodů a do svého tlumočení. Stejně tak je potřeba se rychle orientovat v psaných textech, někdy je do kabiny dostáváme až opravdu v posledním okamžiku. Samozřejmě by tlumočník ještě měl být komunikativní a ochoten se pořád učit, schopen se vyrovnat s již zmíněným časovým tlakem a třeba i nervozitou a plno dalších věcí. Ale osobně si myslím, že důležitá – asi nejdůležitější – je rychlost, rychlost zpracování vnímaných informací. No a samozřejmě je potřeba vědět, že mimo tu naši budinku taky existuje svět, který musíme neustále vnímat, nejen to, co nám jde do sluchátek.

Zmínila jsi některé základní dovednosti. Schopnost rychle vnímat a zpracovat informace, rozlišovat důležité od méně důležitého. Nejsme papoušci, kteří povrchně opakují slova v jiném jazyce. Převádíme smysl, nikoliv slova. Zkoumání mozkových procesů při simultánním tlumočení je mimochodem dost zajímavá věda, která souvisí i s otázkou produkce jazyka jako takového. Zmínila jsi psychologický cit pro situaci, pro lidskou interakci, pro to, co je řečeno mezi řádky. Komunikace je vskutku mnohém víc než faktický souhrn toho, co bylo řečeno.

Důkladná znalost výchozího jazyka (tj. originálu) je jeden základní předpoklad pro dobré tlumočení, ale zdaleka ne jediný. Dalším předpokladem je schopnost se precizně vyjadřovat v mateřském popřípadě cílovém jazyce. Klient slyší jen to, co má v sluchátkách. Musím mu podat srozumitelný, použitelný produkt.

Napínavost mě na tlumočení také baví. Je v tom sportovní prvek, a samozřejmě intelektuální výzva. Ale i trochu herectví, a především smysl pro službu. Vysvětlím to: jako mluvčí řečníka musím znít příjemně a přesvědčivě. Když jsem pracovala na volné noze, stávalo se mi, že jsem s názorem řečníka nesouhlasila nebo že mi řečník nebyl sympatický. Nesmím to dát najevo. Musím umět přesvědčivě přetlumočit i jinak smýšlejícího člověka. Jsem poskytovatelem služby. Moje osobnost se sice nezaměnitelně projevuje v mém podání, ale zůstávám pouhým mluvčím. Není to povolání pro lidi, kteří trpí přebujelým egem.

Asi nikomu neuniklo, že jsme obě do svého povolání zapálené! Považuji za štěstí, že mohu vykonávat právě toto povolání. Martino, děkuji ti za rozhovor.