Děkuji za pochvalu, Angelo. Nápad uspořádat adventní a postně-velikonoční setkání přišel ve chvíli, kdy jsem zjistila, že je zde dostatek českých dětí navštěvujících Evropskou školu v Lucemburku, kteří vyrůstají v rodinách, kde se rozvíjí kulturní, potažmo konkrétně „duchovní“ oblast života. Přála jsem si, aby společná setkání napomohla nejen ke vzájemnému poznání, ale i k prohloubení vnímavosti – konkrétně v době kolem největších svátků je nejlepší příležitost vnímat rozmanitost lidské kultury. Na těchto setkáních se samozřejmě učím velmi mnoho i já.

Tvou hlavní činností v Lucemburku, pokud ji mohu tak nazvat, je výuka etiky pro děti české sekce v Evropské škole.

Je to má hlavní „veřejná“ činnost. Díky své pedagogické aprobaci pro výuku náboženství a etiky jsem začala vyučovat jen pár týdnů po příjezdu do Lucemburska, kam jsem následovala manžela. Kdybych věřila na náhody, považovala bych to za náhodu. V mém osobním plánu byla péče o rodinu, studium jazyků a pokračování vědecké činnosti.

Etika je pojem, pod kterým si můžeme představit leccos. Co konkrétně učíš?

Na evropských školách je povinná výuka předmětu „náboženství/etika“, což znamená, že rodiče přihlásí své dítě buď na náboženství (a konkrétně určí i denominaci, takže děti jsou dále děleny podle toho, zda navštěvují katolické, nebo jiné „náboženství“), nebo zvolí pro své dítě výuku nekonfesní etiky.

K výuce etiky na evropských školách existují určité osnovy, které mimojiné umožňují, že žáci všech jazykových sekcí mohou být na konci školního roku hodnoceni podle stejného strukturovaného slovního hodnocení (odlišného v jednotlivých ročnících). Nicméně samy osnovy vybízejí k přizpůsobení výuky té které kultuře.

Předmět je nazván „etika“, a nikoli „morálka“, proto jej vyučuji takovým způsobem, ve kterém žáci sami řeší problémové situace. Nepředkládám jim žádné hotové, provždy a všude platné způsoby chování, avšak nevedu je ani k laciné „situační morálce“. To, co jim předkládám, je úkol řešit situaci z více různých pohledů a pokaždé zdůvodnit, proč navrhují právě toto řešení. Mohu říct, že děti si v rámci výuky zvykly na tento způsob řešení problémů docela rychle, zda to budou používat v životě, to mohu jen doufat (i když kolegové z Etického fóra ČR poukazují na poměrně dobré výsledky těchto výukových postupů).

V rámci osnov etiky se rovněž poukazuje na nejrůznější tradice, svátky a výročí, tím je dána možnost hovořit o tom, čemu přikládali lidé v průběhu dějin význam a v čem hledali smysl.

Etika je mnohem širší oblast, než mohou zahrnout „pravidla slušného chování“, podobně jako vyučovat náboženství bude znamenat více než vyučovat „katechismus“.

Výuka etiky i náboženství mi připadají právě dnes důležité. Žijeme ve světě konzumentství, ego-kultu a kultu úspěchu, kdy každý dělá jenom to, co mu přináší osobní prospěch. Již tvoje lucemburská e-mailová adresa prozradí tvůj zájem o etiku: vyskytuje se v ní slovo "nelhostejnost", stejně jako v názvu tvé disertace.

Termín nelhostejnost jsem si nevymyslela já, ale jde o český ekvivalent francouzského „la nonindifférence“, termín židovského filosofa Emmanuela Lévinase, jímž vyjadřuje asymetričnost vztahu k druhému, tedy i Dostojevského myšlenku: „Jsme všichni odpovědni za všechny a za všechno přede všemi, a já víc než ti druzí.“ Jsme zapleteni do odpovědnosti, říká Lévinas (intrigue de responsabilité). Dalším nejbližším českým ekvivalentem je asi termín „péče“, „starost“, ovšem nikoli v tom svazujícím slova smyslu, ale ve smyslu „nenechat na holičkách“ a zároveň „nechat jít (žít, být)“.

Zajímalo by mě v této souvislosti, co si myslíš o občanské statečnosti, vlastnosti, které v němčině říkáme "Zivilcourage". Když se někde děje bezpráví, je pohodlné se dívat jinam a dělat, jako by se mě to netýkalo. Je to nejen velmi rozšířené, ale i společensky akceptované chování. Našimi vzory by ale měli být lidé, kteří jednají. Mluvila jsi o tom, že v hodinách etiky probíráte problémové situace a možná řešení. To mi připadá zajímavé. Není to právě možnost jak vzbudit v dětech smysl pro odpovědnost?

To, jak se budou chovat děti ve společnosti, záleží zásadním způsobem na tom, jak se chovají lidé kolem nich – rodiče, učitelé, přátelé… Jde jednak o učení nápodobou, a jednak o protest, tedy opak: snaha o to se nepodobat.

„Statečnost“ není jen „odvaha“ (rozmanitou máme češtinu). Statečnost už je tím, co etika nazývá ctností, a jako taková je spojena s moudrostí, se schopností rozvahy a rozmyslu (tedy nejen „Verstand“, ale i „Vernunft“, nejen schopnost poznávat, ale i schopnost myslet). Právě zde vidím prostor (sebe)výchovy a celostního (holistického) vzdělávání, které je celoživotní.

Máme-li občanskou statečnost projevovat trochu přiměřeněji místu – asi znáš vtipy o „Zivilcourage“ u piva – je možná dobré poukázat na angloamerické školství, které je v jednom důležitém ohledu odlišné od českého: Na jedné straně tvrdý konkurenční boj a na druhé straně velký důraz na kolektivní sporty, kde je důležité umět přihrát spoluhráči. V hodinách si žáci vzájemně nenapovídají, neposílají si taháky, a přesto umí hrát i společně – přihrát. To je další kapitola, kolegialita, o tom bys ale mohla vyprávět víc než já.

Měla jsem s tím jisté zkušenosti. I v institucích zavane občas ostřejší vítr … V tvém životopisu mě zaujalo několik věcí. Vystudovala jsi také Husitskou teologickou fakultu UK v Praze, a to několik oborů: husitskou teologii, religionistiku, teorii náboženství, filozofii, a psychosociální vědy. Co přesně jsou psychosociální vědy?

Obor psychosociální vědy připravuje absolventy fakulty na práci s lidmi, kteří jsou v psychicky nebo sociálně zátěžové situaci. V rámci oboru se studuje prevence psychických poruch, normalita osobnosti, lékařská etika, psychologie pacienta, péče o umírající, formy sociální péče a sociálněprávní předpisy. Povinné byly také praktické stáže a psychologická praxe.

Na fakultě tehdy tento obor vyučovaly např. vynikající psychiatrička docentka Eva Syřišťová a zakladatelka české lékařské etiky, profesorka Helena Haškovcová. Psychopatologii a pastorální medicínu jsem pak studovala zároveň na Teologické fakultě Jihočeské univerzity – to je fakulta katolická.

Jsi věřící člověk. Vyrostla jsi ve věřící rodině?

Ne. O otázkách víry jsem začala uvažovat až v osmnácti letech.

A co konkrétně tě k víře vedlo – pokud to není příliš osobní otázka …?

Ačkoli se v rodině nikdy o víře nemluvilo, přesto jsem měla velmi rozmanité dětství, v němž otec byl tím, kdo mi způsobem jak žije, poukazoval k tajemství živého světa, přírody, moje matka se zase nikdy nevzdává (přináší to problémy, ale je to důležitá vlastnost). Ten, kdo přede mnou prvně hovořil o víře, byl můj – tehdy budoucí – manžel, prý jsem ale už uměla vidět věci „jinak“. Zatímco on šel studovat překladatelství, já jsem šla na teologii. Ve třetím ročníku jsme pak oba k tomu začali studovat dálkově katolickou teologii. Nevedlo mě tedy ani jen srdce, ani jen rozum.

Po maturitě jsi pobyla v rakouském městečku Eferding. To je městečko na pobřeží Dunaje, které asi málokdo v cizině zná. Shodou okolností jsem se právě v té době tam čas od času vyskytovala, jako tlumočnice na výročních zasedáních jednoho podniku. Co jsi dělala v Eferdingu ty?

Pomáhala jsem tam při výchově tříletých trojčat a jejich čtyřletého sourozence; všechno byli kluci. – A samozřejmě jsem se učila německy. Byl to pro mě pravý adolescentní čas – čas přípravy; také přípravy na vysokou školu.

Od loňského roku pobýváš v Lucembursku. Následovala jsi manžela Tomáše, který překládá pro Komisi. Jsi aktivní člověk, učíš se jazyky, pracuješ vědecky. Nicméně ti musím klást provokativní otázku: jaké to je být "manželkou" v Lucembursku?

Brzy to bude třičtvrtě roku, co jsme celá rodina v Lucembursku, a v mnoha ohledech nevidím rozdíl mezi tím být „manželkou“ v Lucembursku a být „manželkou“ jinde. Pokud míří Tvá otázka k tomu, jestli se necítím zde jako přívažek, tak to považuji za otázku partnerskou. Pokud máš na mysli, jestli se zde necítím v pracovní a společenské izolaci, pak musím říct, že každé místo má své možnosti, ty lucemburské jsou jiné než české.

Viděla jsem teď s dětmi pohádku, a tam jedna postava řekla zajímavou větu: „Jsem si jist, že i hosté by měli alespoň trochu pomáhat s úklidem.“ Je to vlastně staroizraelská myšlenka, která vyjadřuje, že pokud chceme být někde přijati, nemůžeme se chtít nechat pouze obsluhovat. Host byl vítán, protože přinášel něco nového, jiného, dalšího. Je to veliká šance (Gabe und Aufgabe) být hostem, i když to zároveň znamená být cizincem. A také doufám, že nebudujeme „Evropu“ jako společný domov bez hostů/cizinců, to by nebyl domov. Kdosi řekl, že mít domov znamená mít místo, kam mohu někoho pozvat.

Dein Wort in Gottes Ohr … Pokud jsem tvé diplomatické odpovědi na mou otázku dobře rozuměla, není pro tebe velký problém, že se v Lucembursku nemůžeš tak dobře uplatňovat jako v Česku. U nás je situace opačná: já chodím do práce, Roman se stará o děti. Věnuje se i nadále své profesní činnosti (ochraně zvířat), ale v této oblasti jsou tady možnosti omezené … a moje práce má de facto přednost. Finanční argument není přitom rozhodující, neboť neuvažuji v kategoriích jako „dobře placená práce = důležitá práce“. Zároveň je samozřejmě příjemné, když máme z čeho živit rodinu. Ale zásadně pro mě platí, že každý má nárok na uplatňování, nehledě na příjem. Ostatně je leckterá činnost v neziskovém sektoru společensky důležitější než to, co dělám já. Našli jsme kompromis. Díky tomu, že mám relativně flexibilní pracovní režim, může Roman pravidelně jezdit do Prahy. Je to sice časově náročná, ale spravedlivá dohoda. Jak to vypadá u Vás?

Mám zřejmě to štěstí, že se nyní mohu věnovat svému oboru ještě intenzivněji, než tomu bylo v Čechách (to však souvisí se vstupem našich dětí do školy/školky). Také příležitost studovat jazyky s rodilými mluvčími, kterých zde není málo, to jsou velké možnosti.

Na druhou stranu, i kdybychom byli v Čechách, tak bych byla nyní s dětmi víc já než manžel, i když oba přikládáme rodině velkou cenu. Jsem přesvědčená, že dokud máme děti ve věku, kdy chtějí čas trávit s námi, máme obrovskou šanci dát jim ze sebe co nejvíc. Tento čas už nebude trvat dlouho. Zdá se mi, že už časový rozvrh ve zdejších školách/školkách je určitým znamením, že škola hodlá převzít větší odpovědnost za výchovu a vzdělání, než tomu bylo a zatím i je v Čechách. Přitom však neopouští příliš rychle svůj technicistní přístup a na kreativitu zbývá stále málo času. Za těchto podmínek je dobré, když se dětem dostane ještě i mimo školu určitého širšího rozvoje, na kterém mohou, ale nemusejí participovat rodiče.

Líbí se mi, že vidíš možnosti, a ne překážky. V tomto smyslu ti chci poděkovat za zajímavý rozhovor.

Já děkuji Tobě a těším se na některé příští setkání s Vašimi dětmi i s Vámi.