Milovníci české i světové historie, obdivovatelé středověkého umění i moderní architektury, citelé vína, piva a dobrého jídla, ale i fanoušci military či příznivci multikulturního millieu, ti všichni si v hlavním městě maličkého velkovévodství, tísnícího se mezi Německem, Belgií a Francií, přijdou na své.
Pražskou ulici ve čtvrti Grund již tady máme
Protože je nám od malička do hlav vtloukáno, že pocházíme z malé země v srdci Evropy, a proto si raději nebudeme vyskakovat, nechal bych zavést povinné školní výlety do Lucemburska. Nejen proto, aby si dítka prohlédla hrobku krále Jana Lucemburského, kterému se zde přezdívá Slepý, ale hlavně proto, že Lucembursko, jeden z nejmenších a zároveň nejbohatších států světa, je ukázkovým příkladem toho, že i malé národy dokážou dosáhnout velkých věcí. A jen tak na okraj - přídomek "malá země v srdci Evropy" si Lucembursko osobuje taktéž.
Hlavním městem půlmilionové zemičky je - každý už tuší - Lucemburk. Jeho název byl poprvé zaznamenán roku 963, když jakýsi hrabě Siegfried získal malé opevnění na skále nad říčkou Alzette. Tenkrát se hrádku říkalo Lucilinburhuc a osada na okolních kopcích prodělala během následujících staletí bouřlivý vývoj. Nejen, že se město během středověku a později i novověku proměnilo v nedobytnou pevnost, ale v dobách poměrně nedávných stalo jedním z hlavních politických i finančních center Evropské unie. Nenechte se odbýt tím, že Lucemburk patří mezi ta dražší města na mapě Evropy a uveďme si pět hlavních důvodů, proč se do tohoto překrásného města rozkládajícího se na skalách nad zeleným údolím dvou říček, jet podívat...
Multikulturalita Úmyslně začneme právě jí, protože je tím prvním, s čím se po příjezdu do města setkáte. Když jsem v půl třetí ráno vystoupil z dálkového autobusu Student Agency na trati Praha-Lucemburk-Londýn na malém nádraží (v Lucembursku je všechno malé a proto budeme tímto přídavným jménem raději šetřit) a rozhlédl se kolem sebe, mírně jsem znejistěl a raději prohlédl jízdenku, zda mi místo destinace Lucemburk omylem nevystavili Lisabon. Portugalské nápisy byly prostě všude - na kavárnách, bufetech, na tabulích u supermarketu, a z výlohy opodál zářily dresy Benfiky, Sportingu a Boavisty... Teprve později jsem se dozvěděl, že Lucembursko v rámci své imigrační politiky zve od 70. let do země zejména Portugalce, kteří tak některým čtvrtím dodávají příjemný mediteránský ráz.
Samo Lucembursko je zemí tří jazyků - lucemburštiny (tou hovoří lidé doma a status úředního jazyka má teprve od 80. let), němčiny (tu se děti učí povinně ve škole) a francouzštiny (rovněž povinná, navíc jde o jazyk státní správy a soudnictví). Kromě toho každý, na koho jsem narazil, hovořil bezvadnou angličtinou. Překvapilo mě ale, že Lucembursko nemá vlastní univerzitu - vždyť nejznámější "Lucemburčan" Karel IV. v Praze jednu založil už roku 1348. Lucemburská vláda však velmi zjednodušeně řečeno usilovala o to, aby se z místních nestali provinciální peciválové, takže kdo chtěl studovat, musel do zahraničí - ať už do Francie nebo do Německa. Kultury obou těchto zemí jsou v Lucemburku silně přítomny, ale přesto z nich krystalizuje něco, co je typicky lucemburské a co místní hájí slovy ve svém jazyce: "Mir wölle bleiwe wat mir sin" - tedy "Chceme zůstat tím, čím jsme". A jejich staleté úsilí v nás nemůže nevyvolávat sympatie.
"Chceme zůstat tím, čím jsme", píše se na jednom z domů starého města
Historie aneb Město-pevnost Tím jsme se dostali k dalšímu důvodu. Každý zná ze školy dynastii Lucemburků - krále Jana, posledního pravého rytíře středověku, jeho syna císaře Karla IV. či jeho syny, taktéž krále Václava IV. a císaře Zikmunda, Lišku Ryšavou. Ne každý však ví, že právě na tyto historické osobnosti jsou Lucemburčané nejvíc pyšní. Zatímco my nedáme dopustit na Otce vlasti Karla IV., který Lucembursko roku 1354 povýšil na vévodství a připojil ho k českým zemím, oni si nejvíc považují toho prvního. Jak už bylo řečeno, přezdívají mu Jan Slepý a jeho hrobku najdete v kryptě kostela Notre Dame.
Lucembursko se potýkalo s cizí nadvládou stejně jako Čechy a Morava. Vládli mu Burgunďané, Španělé, Francouzi, Rakušané, Holanďané, Prusové. A každý z těchto národů se snažil upevnit své pozice v hlavním městě tím, že zmodernizoval, přestavěl, případně rozšířil jeho mohutná opevnění...
A opravdu - zbytky valů, hlásek, kasemat a dalších fortifikačních konstrukcí prostě nemůžete přehlédnout. Cihlové pevnostní zdi připomínají pražský Vyšehrad, kdyby ten ovšem byl asi desetkrát větší. Sám císař Napoleon nazval téměř nedobytný Lucemburk "Gibraltarem Severu". Ukázalo se však, že obrovská pevnost městu nezajistí bezpečnost před dobyvateli, ba právě naopak - pouze dobyvatele přitahuje. Proto bylo roku 1839 v Londýně rozhodnuto, že Lucembursko bude ustanoveno nezávislým státem a pevnost v Lucemburku demontována a částečně stržena. Přesto však z někdejších opevnění je co prohlížet a právě kasematy patří k těm nejzajímavějším turistickým atrakcím...
Muzea a parky Návštěvou kasemat se dostáváme k dalšímu tématu. Lucemburská muzea totiž rozhodně stojí za shlédnutí! A s Kartou mládeže EURO<26 získáte slevu na vstupné, což je v jinak poněkud dražším Lucemburku příjemné. Křivolaké tunely vytesané ve skále Bock (právě na ní stál původní Lucilinburhuc) skrývají nejen historická děla, někdejší skladiště střelného prachu a fantastické pohledy na panoráma města skrz střílny, ale také zajímavou audiovizuální expozici o vývoji opevnění. To však není nic proti Muzeu dějin města Lucemburku - “Musée d'Histoire de la Ville de Luxembourg”. Toto muzeum je vytesáno do skály, s krásnými moderními interiéry tvořenými kombinací kovu, skla, dřeva a kamene a do jeho podzemních pater se sjíždí širokým proskleným výtahem. Od nejspodnějšího patra pak začínáte objevovat bohatou historii města a jeho okolí od pravěku do současnosti. Bez potíží v něm lze strávit čtyři hodiny a nudit se nebudete. Stejně tak pozoruhodnou je návštěva Národního muzea dějin a umění, jehož budova v podobě bílé krychle zaujme už při první procházce městem.
Je zbytečné plýtvat superlativy, “Musée National d'Histoire et d'Art” je prostě fantastické. Území Lucemburska obývali Keltové, Germáni, Římané, Frankové a každý z těchto národů zde zanechal ukázky svého umění, které si v tomto muzeu lze prohlédnout. Zatímco vstup do kasemat a ostatních muzeí je pro držitele Karty EURO<26 přibližně 1,50 eura, do těchto dvou stojí i se slevou 3,50. Jde však o investici, které rozhodně nebudete litovat! Těm hravějším z vás pak můžu doporučit interaktivní Národní přírodovědné muzeum “Musée National d'Histoire Naturelle”, které je neméně zajímavé, ale nejspíš bych ho dovedl ocenit víc ve dvanácti letech.
Pokud vás návštěva muzeí unaví, odpočinete si v parcích v údolí Pétrusse, které je překlenuto dvěma mosty. Přímo z centra sestoupíte po strmých a úzkých stezkách dolů najednou se octnete v úplně jiném světě. Hájemství zeleně, kam nedolehne ruch města a kde zurčivě dovádí (nelžu vám!) potůček, působí přijemným zklidňujícím dojmem. Parkem můžete projít až k soutoku (spíš soutůčku) Pétrusse s Alzette a pokračovat podél pevnostních zdí do čtvrti Grund, podejít starý rakouský viadukt spojující město s chodbami provrtanou skálou Bock a jít pořád podél hradeb až do údolí Pfaffenthal, nad nímž se klene obrovský červený most pojmenovaný po zbožňované velkovévodkyni Charlottě...
V této budově sídlí místní "Parliament"
Výlety do okolí Při pohledu na auta proudící po mostě směrem na německý Trevír či na západ do lucemburského vnitrozemí vás možná napadne: co si takhle vyrazit na nějaký výlet? Přestože vám místní doporučí hned několik výletních míst, možná se budete zdráhat nechtíc plýtvat časem. Jenže byla by škoda nepoznat i další pamětihodnosti této země - zvlášť, když díky kvalitnímu autobusovému spojení dojedete prakticky kamkoliv během hodinky, maximálně dvou. Nebudete-li si vědět s jízdními řády rady, zeptejte se řidiče - všichni, s kterými jsem se setkal, uměli anglicky, byli ochotní, milí a občas přibrzdili, aby upozornili na zříceninu hradu na kopci a podobně. Nejenom tehdy pochopíte, že turisty tu mají rádi.
Co nesmíte vynechat, jsou někdejší duchovní bašty západní civilizace - městečka “Clervaux a Echternach”. Zejména historická expozice v echternašském benediktínském opatství sv. Wilibrorda mě naprosto nadchla. Křesťanství zde šířili irští mnichové a jejich iluminované manuskripty jsou skvosty středověkého umění. V klášterním muzeu si lze prohlédnout jejich kopie, stejně jako se seznámit se způsobem jejich výroby v rekonstruované písařské dílně.
Hrad Vianden
Za návštěvu stojí také Vianden, městečko permanentně přeplněné turisty. Návštěva místního mistrně zrekonstruovaného hradu je totiž nezapome-nutelným zážitkem a jeho mohutná silueta na kopci nad řekou inspirovala mnohé umělce. Včetně Victora Huga, jenž zde nějaký čas přebýval a tvořil, pročež se zde nachází i jeho muzeum. Milovníkům vojenství lze zase doporučit Diekirch, kde sídlí nejen pivovar, ale také Muzeum druhé světové války, případně nedaleký Ettelbrück, kde při cestě do Viandenu stejně musíte přestupovat, tak proč nezajít do Muzea generála George Pattona. Vstupné pro mládež se pohybuje vždy okolo 1,50 eura.
To, jak významnou roli sehrála v historii bitva o Ardeny, si lépe uvědomíte až po návštěvě této kopcovité a lesnaté oblasti, kde na válečné hřbitovy a pomníky amerických vojáků narazíte téměř na každém kroku. Lucemburčané si jejich obětí dodnes nesmírně váží a svou úctu a díky za osvobození z nacistické okupace projevují při každé vhodné příležitosti. Hovoříme-li o úctě k hodnotám - je velmi zajímavé vyslechnout, když vám místní řeknou, že mír, prosperitu a dostatek, který dnes v zemi panuje, nezažil nikdo z jejich předků. I proto je zde nesmírně silná myšlenka sjednocené Evropy a Lucemburčané jsou pyšní, že Robert Schuman, otec evropské integrace, pocházel právě z Lucemburska.
Poklidný Echternach
Jídlo, pití a zábava Můžete se tvářit, že jste nad něco tak profánního, jako je strava, povzneseni, ale po prohlídce muzea či procházce zelení v žaludku kručí a tatrankami z domova se věčně živit nedá. A vzhledem k tomu, že v Lucemburku je co se jídla týče z čeho vybírat, neváhejte a vyberte si tu svou kuchyni. Kromě tradičních lucemburských jídel, která nejsou nepodobná české či německé stravě (klobásky, uzenky, bramborová kaše, jablečný závin, lehké bílé víno, rozhodně však více zeleniny a zcela určitě žádné knedlíky, děkuji pěkně...), se nabízí i menu v portugalských restauracích, bosenských bistrech, tureckých bufetech či ruských barech... Presso s mlékem tu přijde bratru na 1,60 eura, vydatný sendvič k snídani na dvě a půl.
Pokud se večer nudíte, s kartou EURO<26 si můžete vyrazit do komplexu Utopolis, kde za více než lidovou cenu 1 euro získáte lístek do kina.
Pokud se chcete dozvědět víc o aktuálních slevách na vaši KM EURO<26 - informační středisko pro mladé se nachází hned naproti vlakovému a autobusovému nádraží v přízemí nákupní galerie Kons. Prostě jen projděte mezi butiky plnými dresů portugalských fotbalových mužstev až úplně nakonec a tam už to je - Conférence Générale de la Jeunesse Luxembourgeoise...
Můj soukromý tip a doporučení pro ty z vás, kterým již bylo 18 let na večer však není kino, ale návštěva některé ze studentských hospod ve čtvrti Grund. Nemá smysl popisovat, jak je najít, protože minout je prostě nelze. A těm otrlejším, toužícím po vzrušení a netradičním pivu, lze doporučit portugalské bary ve čtvrti Pfaffenthal, které jsou plné muzikálních Mosambičanů a Kapverďanů. Tady se vám může stát, že vás bude kontrolovat policie, aby zjistila, zda nejste ilegálním imigrantem. Jakmile ale zjistí, že jste z Čech a že nehodláte cizopasit na místním štědrém sociálním systému, policisté se mile usmějí a popřejí vám příjemný pobyt..
Alzette river
Shrnutí? Lucemburk je pro našince městem blízkým a přátelským. Je maličký, ale neuvěřitelně živý, plný zeleně a přeplněný památkami. Možná vám svým způsobem bude připomínat něco mezi Paříží a Prahou - široké bulváry a honosné fasády z 19. století se střídají s křivolakými uličkami a hrázděnými domy na nábřeží říčky Alzette. V Lucemburku je cítit hrdost nad tím, co všechno město zažilo, přežilo a vytvořilo. Hrdost, která však není pýchou, naopak, je to hrdost skromná, které předcházely těžké časy a tvrdá práce. Lucemburk má být na co pyšný, ale je skromný. A své návštěvníky si neuvěřitelně hýčká.
Mimochodem, Lucemburk byl prvním městem na světě, které pojmenovalo jedno ze svých náměstí po Janu Palachovi, Praha tak byla z pochopitelných důvodů až druhá - a to o dobrých 20 let později.
Informace pro mladé ve francouzštině: www.cij.lu Další informace francouzsky a německy: www.youth.lu
Milovníci české i světové historie, obdivovatelé středověkého umění i moderní architektury, citelé vína, piva a dobrého jídla, ale i fanoušci military či příznivci multikulturního millieu, ti všichni si v hlavním městě maličkého velkovévodství, tísnícího
Stránky Čechů a Slováků o životě v Lucembursku, česky a slovensky. Užitečné články o hledání práce v Lucembursku, ubytování, o studiu a nebo taky nakupování, památkách a atrakcích, kultuře, cestování, dopravě a spoustě dalšího.
Hledáte spolujezdce, kteří vám přispějí na benzin? spolujizda na Češi a Slováci v Luxu vám umožní najít spolujezdce nebo řidiče.
