Krajane.cz - Belgie | Británie | Francie | Německo | Irsko | Kanada | Nizozemsko | Nový Zéland | Rakousko | Řecko | Španělsko | Švédsko | Švýcarsko | USA
Vítejte :) | Uživatel: Heslo: Pamatovat: | Zaregistrovat! | Heslo? | cz sk de en
Články

Články->Rozhovory->Člověk se na jevišti musí svléknout - rozhovor s Kamilem Dörflerem [ Hledat ]

Člověk se na jevišti musí svléknout -
rozhovor s Kamilem Dörflerem


Dorfler

Tyto řádky píšu v internetové kavárně ve španělské Granadě. Lucembursko je daleko a rozhovor s Kamilem jsme vedli přes internet. Dobře se mi s ním povídalo. Kamil pracuje pro EIB, ale mluvili jsme o divadle, o jeho práci v Čechách, dojmech z evropských institucí, a o základních pilířích života, ke kterým patří rodina.
Angela Rogner


Kamile, v září chceš v Lucembursku založit českou divadelní dílnu. Jak jsi na tento nápad přišel?

Tak předně, raději bych v nějakém souboru „jen“ hrál. Jenže zatím jsem tu na žádný česko(slovenský) amatérský divadelní soubor nenarazil. Pokud přijde nějaká reakce na moji výzvu v tom smyslu, že tu už někdo někde česky ochotničí, třeba změním plány. Organizovat divadlo je spousta práce. Mojí ambicí je si zahrát, nebo něco divadelního stvořit. A k tomu potřebuji herce. A protože mám tušení, že jich tu ještě dost po Luxu neběhá, tak musíme začít od začátku. Trochu je to také tím, že se nechci hned pouštět do něčeho dlouhodobějšího, protože moje budoucnost v Luxu ještě není úplně jistá. Na projekt do konce roku si však troufám a zařídím se podle toho.

Jak má projekt konkrétně vypadat? Může si každý přijít zahrát nebo bude konkurs? Jak se pozná, že někdo má talent?

U amatérů se většinou konkurz nedělá. Tam je to založeno na tom sousedském principu (dříve se amatérskému, ochotnickému divadlu říkalo sousedské), to znamená, že hraje, kdo je po ruce. V Luxu bude asi počet „přirozených“ postav trochu omezen. Rozhodně bych nechtěl hrát například Dívčí válku v mužském obsazení. Naše první experimenty by asi měly mít svoje hranice.

Nicméně do konce roku to bude spíše jen školu hrou, aby začátečníci mohli nahlédnout pod pokličku práce na jevišti. Když bude hezky, můžeme hrát divadlo dokonce venku. U Berfordu jsem objevil v lese moc pěkný amfiteátr, jak ve starém Řecku. A když mi bude dáno v Luxu zůstat, tak se po novém roce pustíme do něčeho většího. Co to bude, to záleží na okolnostech, počtu lidí, jejich nadání, jejich nápadech a chuti. Chtěl bych nějaký pro nás uchopitelný a pro diváky srozumitelný útvar. Výsledkem pak může být komedie, skeč, pásmo jednoaktovek, ale taky komponovaný večer se zpěvem a tancem. Jen si to představ zazpívat si v Luxu spolu s diváky československé lidovky...

A talent? Pozná se to samozřejmě docela brzo. Jenže talent není vše. Například já jsem dobrý improvizátor, na jevišti cítím, co mám dělat, ale než mi to dojde, musím o tom dlooouze přemýšlet a diskutovat… ne každý režisér má na mne trpělivost. Jsou zase jiní, kteří o tom nepřemýšlí, řekne se jim, co mají dělat a oni to předvedou. To obdivuji, když má někdo nástroje a umí je použít. A ty se získávají praxí.

BukinoviV Česku jsi hrál ochotnicky divadlo. Co ti divadlo vůbec dává?

V Čechách jsem začal s divadlem už na vysoké škole v Ostravě, v odpoledním kurzu angličtiny. Pro mne je ochotničení alternativa a odreagování od zaměstnání/práce. V práci jedu na výsledek, divadlo je o procesu. Je to o práci s lidmi, o jejich vzájemné komunikaci, učení a poznávání se. Navzájem i sebe sama. Člověk se na jevišti musí svléknout ze svých šatů a obléci si jiné, být zcela někým jiným. Čím lépe to udělá, čím intenzivněji to prožije, tím více ho to obohatí. A přitom se užije spousta legrace. Při svém posledním pracovním angažmá jsem na divadlo vůbec neměl čas. Tady v Luxu už nemám takové stresy, dostal jsem se do pohody, tak budu zase rád ochotničit. Navíc tady v tom bude špetka sentimentu a národního hrdobství.

Líbí se mi, že definuješ divadlo jako proces a poznávání se, sebe sama a vzájemné. To je podle mně jedno základní zadání do života každého z nás. Než ses vydal do Lucemburska, pracoval jsi na Ministerstvu pro místní rozvoj. Jak probíhá přidělování strukturálních fondů EU?

Zajímavá otázka. Dobře, a jakou máš další…?
Ne, vážně, mohl bych Ti teď ukázat graf aktuálního stavu tak zvaného „čerpání“ programů financovaných ze strukturálních fondů. Tato oblast byla jistou dobu dosti medializovaná, opět se k tomu novináři vrátí na konci roku, kdy nám Evropská komise vystaví účet, zda jsme částku přidělenou v roce 2004 do konce roku 2006 vyčerpali. Trochu diplomaticky řečeno, to jak administrace fondů a vlastní čerpání probíhá je maximálně poplatné výchozím podmínkám, připravenosti, zkušenostem a vzájemné spolupráci odpovědných úředníků na všech úrovních a pak také na schopnosti žadatelů předkládat smysluplné, ale hlavně formálně zručně sepsané projekty. Problémy byly a ještě asi budou. To není výmluva, ale spíše vysvětlení, je to daň za to, že se to v takovém měřítku dělalo poprvé. V jiných zemích se učili daleko delší dobu. U nás se bude něco vracet asi jen v Praze, protože tam bylo nejméně zkušeností.

Nebo jsi chtěla slyšet něco jiného? Nějaké pikantnosti? To nemohu sloužit. Jednak z důvodu jisté loajality ke svému bývalému chlebodárci a jednak z úcty k lidem, s kterými jsem pracoval, a kteří tu těžkou káru táhnou dál. Ono to na těch ministerstvech vypadá tak, že jeden se snaží (ten zodpovědný odbor) a ostatní stojí okolo a nejen, že nepřiloží ruku k dílu, ale ještě vymýšlí různé nesmysly, jak to dělat ještě složitější. Bez osvíceného vedení úplně nahoře to pak prostě dře. Ale konec dobrý, všechno dobré. Lidi se v tomto období hodně naučili a příště budeme v čerpání hvězdy. (smích)

Proč jsi odešel?

Trochu jsem situaci už popsal. A pak… to Ti takhle jednoho pondělního odpoledne sepisuji na výzvu poradců ministra problémy odboru a návrhy na jejich řešení. A když jsem byl skoro u konce, tak jsem si uvědomil: toto jsme přece s mojí náměstkyní předkládali ministrovi už tolikrát a nikdy to nebylo náležitě vyslyšeno! A tak, když jsem skončil s psaním, vytiskl jsem z tiskárny úplně jiný dokument na pouhé 1 A4 - rezignační dopis. Ztratil jsem motivaci a pak ještě asi dalších 12 důvodů, které už nemám potřebu sdělovat. Je to pryč. Každopádně až tady v Luxu pozoruji, co to je dělat něco, co má člověk v osudu. Na to věřím a tady to funguje.

Jak jsi to vycítil, že máš práci v EIB v osudu? Jaké to je dělat něco, co má člověk v osudu?

Dopředu jsem to samozřejmě nevěděl. Ačkoli mi jedna kartářka před 2,5 rokem říkala, že budu dělat nějaký mezinárodní obchod nebo finančnictví. Říkal jsem: „Já regionalista? To asi těžko!?“ Můj příchod do Luxu byla náhoda. Přišel jsem na 2-měsíční stáž, během níž mi z jiného oddělení nabídli kontrakt na určitý časově omezený úkol. Oficiálně jsem tu do konce srpna, resp. září. Ale věřím, že se najde příležitost a zůstanu déle.

Na osud se dívám tak, že když děláš, co je Ti dáno, tak Ti pomáhá, když ne, tak klopýtáš. Rozdíl pochopíš, když ho prožiješ. A mne to tu zatím vychází. Plním si své sny. Práce, divadlo, restaurace … Víš, že díky Tobě jsem se seznámil s Martou Belz a slovo dalo slovo a já jí pomáhal v Papagenu? Opět báječná alternativa. V pátek mi zavolali, že potřebují pomoc a tak jsem v 17 hod. skončil v bance a v 18 hod. jsem už byl na place, celý víkend až do nedělní noci. Pravda, pak jsem se těšil do banky na svojí židli. (smích)

Obdivuji Tvou spontánnost! Většina lidí by do toho nešla. Jaky je zivot v Lucembursku?

Mám pocit, že tady v Luxu je vše méně problémové, méně stresové (možná i méně „challenging“ a příliš „calm“). Zejména, jakmile pracuješ v institucích. Prostě samá pozitiva a sociální jistoty. Je to tak trochu socialismus, ale ve své vrcholné fázi. Tedy podložený bohatstvím. V institucích ale bohatstvím nezaslouženým, protože finance nepochází z ekonomické aktivity, ale jako administrativní náklad rozpočtu EU. Banka aspoň žije ze své marže, ale mám jisté pochybnosti, jak dlouho tento systém (přeplácení, absence ostatních k práci motivujících nástrojů) může fungovat.

Na druhou stranu je to sen. Jakmile jsi v systému, poskytuje Ti neuvěřitelné možnosti. Například možnost skloubení pracovního a rodinného života. Například, jak to využíváš nyní Ty. To je velmi příjemné. Přál bychom se k něčmu podobnému dopracovali v Čechách.

Tak, teď jsem trochu ukázal, že jsem vlastně sociál. Jo, myslí mi to doleva, jinak ani nemůžu.

Myslím si, že srdce často myslí doleva. Mně je jasné, že to, čeho jsem dosáhla, není jen mou zásluhou. Měla jsem dobré výchozí podmínky i špetku štěstí. Tvoje postřehy o Lucembursku sdílím. Asi nás čeká protest od lidí, kteří tu žijí už dlouho a váží si toho, co může Lucembursko nabídnout: klid, blahobyt, stabilitu. I na můj vkus je to tu ale příliš “calm”. Jako evropská úřednice bych mohla odpočívat ve své definitivě, finančně si užít, a zbytek rodiny by se tomu měl jednoduše přizpůsobit. Tak jednoduché to ale není, a rodinná spokojenost je víc než peníze a klid. Pro Romana není Lucembursko místo, kde by chtěl zůstat. Tento názor musím respektovat. Proto jsme se vrátili do Prahy. Statut zaměstnanců institucí nabízí vzorné možnosti jak skloubit práci a rodinu. Mám možnost pracovat pro soudní dvůr na poloviční úvazek, v kombinaci s poloviční rodičovskou dovolenou kterou lze čerpat do 12 let věku dítěte. Nebyl problém to prosadit, nikdo se na mě nedívá skrz prsty. Naopak: instituce dobře ví, že by mě jinak ztratila úplně. Samozřejmě je to kompromis: rodina je v Praze, budu pracovat každý druhý týden v Luxu, cestování bude únavné. Nicméně je to kompromis, který umožňuje oběma partnerům dělat to, co umí, to, co dělat chtějí. A to rozhodně není málo.

Tu možnost polovičního úvazku Ti moc přeji. A vidíš, ideální podmínky a reálný život to pak nějak zkomplikuje (viz Tvoje oznámení na Češi v Luxu). Možná naštěstí, protože jinak by to v Luxu bylo k uzoufání. Nutno ale říci, že pozoruji kolem sebe u řady lidí (zejména žen) ten hnízdící efekt. Uspořádání života jim dovoluje se začít soustředit na místo kariéry na tu primární roli, ve které je nikdo nezastoupí. A to je dobře. Život je totiž podle mne v zásadě o dvou základních věcech. Dva motivy, proč tady na zemi jsme, dva základní úkoly. Práce a sex. Raději hned vysvětlím nebo budu špatně pochopen. Práce pro peníze postupně nahradila daleko jednodušší formy obživy, snahu o přežití sebe a své rodiny. Je to prostě potřeba přežít jako jedinec. Sex je o reprodukci, zajištění druhu, abychom nevymřeli jako druh. A že je to dnes spojováno s erotikou a zábavou, tak to je jiná věc. Podstatou je zabudovaný kód v každém z nás. Záleží na každém z nás, jak k životu přistupuje, život se dá prožít různě, zpříjemnění k tomu samozřejmě patří, ale ty dva základní pilíře tam budou vždy. V různorodé společnosti pak k tomu patří i to, že jsou lidé, kteří se z nějakého důvodu rozhodli (nebo jim bohužel není dáno), že toto základní poslání plnit nebudou. Teď mne napadá, že jsou případy lidí, a možná stále častější, kteří pro jeden cíl obětují ten druhý. Nepovažuji to za ideální. Krátkodobě se to člověku může stát, ale obětovat rodinu na oltář práce-kariéra? Sám vím, o čem mluvím, v Čechách k tomu člověk inklinuje a možná je nucen častěji. Takže z tohoto pohledu je pro mne logické, že jakmile zde lidé pocítí, že jsou zajištěni, přirozeně začnou naplňovat i ten druhý pilíř.

V podstatě máš pravdu. Nicméně si myslím, že je to složitější. Obživa a sex, přežití a reprodukce, to je kód, ano. Rozhodnutí pro rodinu je ale egoistické rozhodnutí. Říkám to záměrně tak provokativně, neboť mýtus "rodina" jako ideál vytváří jen přemrštěná očekávání. Rodinu chceme pro sebe. Nechceme být sami, chceme mít kolem sebe stabilní lidské teplo, a chceme zažít dobrodružství jménem dětí. Mít rodinu není už chápáno jako samozřejmostí nebo základní poslání. Naopak: je to už chápáno jako odvážný čin, neboť znamená dlouhodobé závazky. Pro lidské teplo nepotřebujeme za každou cenu rodinu. Síť blízkých přátel nahrazuje mnohým rodinu, aspoň do jisté míry. Mladý vzdělaný člověk stojí neustále před novými možnostmi volby, chce si nechat otevřené opce, a proto jsou veškerá rozhodnutí mnohém složitější než dřív. To neznamená, že by vědomě obětoval rodinu na oltář práce-kariéra. Nezapomeň, že naše nároky na partnerský vztah a manželské soužití jsou také mnohém vyšší než u naších předků.

To mi povídej. Také proto se tu ještě toulám sám. Ale kdo ví, třeba se zableskne…?! Nebo budu prostě naplno dělat divadlo, ale nevím, jestli je to dostatečný substitut? (smích)

Ale řekni mi, pro mne osobně jste Vy dva s Romanem ty dva základní pilíře již naplnili. Ve Vašem případě možná i třetí pilíř, a to jsou stránky „Češi v Luxu“. Co je Tvůj další sen, nebo přání pro sebe, rodinu, pro život? Je něco, kam, nebo k čemu míříš (míříte)?

Já a Roman ... jsme stále na cestě. Klidný přístav manželství neexistuje, pokud jsi myslel toto. Manželství je každodenní práce, na sobě, na vztahu. Uzavření manželství není konec, nýbrž začátek cesty! Roman a já jsme v mnohem velmi rozdílní, nemáme to spolu vždy lehké. Základ je respektovat osobnost toho druhého, nechtít ho předělat. U svého manžela si vážím například toho, že není ješitný, že má dobré srdce, že se v životě zasazuje o dobrou věc (ochrana zvířat). Navíc je tatínkem, který je k dispozici. Tatínek je přece mnohem víc než “pomocníkem” maminky! Pro nás bylo vždy jasné, že se chceme podílet o péči o děti oba.

Vrchol kariéry je další klišé, které bych nepoužívala. Svou profesní dráhu vnímám také jako cestu, jako celoživotní vzdělávání. Mám v sobě jistou míru ctižádostivosti, ale to se týká kvality práce, kterou chci udělat dobře. Nemám ambici někde šéfovat. I když můj manžel mi občas říká, že bych měla :-) Ideální by bylo málo pracovat, přitom vydělávat dost, mít čas na děti, i na další vzdělávání. Například bych se ráda vzdělávala v oblasti psychologie, která mě vždy zajímala. Práce se studenty na univerzitě mě také velmi baví a lidsky naplňuje. Ještě se zajímám o sociologii, o politologii, o hudbu a film ... a aby toho nebylo málo, ještě budu mít nějaké dobročinné aktivity! Jeden malý sen mne napadne: vždy jsem měla ráda společenské tance. Mít za partnera dobrého tanečníka, a hodně místa na parketě, to je pro mě skoro nebe na zemi. V Rakousku umí i muži celkem dobře tancovat, protože se žádný maturant bez tanečních neobejde. Na maturitním plese musí absolvovat minimálně jeden “Linkswalzer” s každou svou učitelkou. “Linkswalzer” je klasický vídeňský valčík, který se točí doleva, a ne doprava, což je pro většinu lidí těžší. Bohužel jsem nikdy neměla přítele, který by rád tancoval. Ani můj manžel není zrovna nadšeným tanečníkem ...

Češivluxu jako třetí pilíř? Tomu se musím smát! Jsem ráda, že stránky mají úspěch. Zaplnili mezeru. Když jsme přišli do Luxu na začátku roku 2004, začal příliv pracovníků z nových zemí do Evropských institucí. Každý hledal, tápal, snažil se zjistit potřebné informace, nevěděl kde, zcela náhodou se něco od někoho dozvěděl, a byl za to vděčný. Tak nás napadlo: proč nevytvořit platformu pro výměnu zkušeností a informací? Stránky jsme nikdy nepovažovali za velkolepý projekt, spíš jako koníček.

Kam míří naše rodina? Přeji si, aby naši kluci, dvojčata Šimon a Jáchym zvládli školu, aby byli zdraví a šťastní. Je zajímavé, že já, která se nikdy o svou budoucnost nestrachovala, cítím jako maminka často starost o budoucnost svých dětí. Kdo je zná, ví, že jejich jazykový a psychologický vývoj nebyl a není hladký. Staví nás to před nečekané problémy. To je velká lekce rodičovství. Jako rodiče podvědomě předpokládáme, že naše děti nějak vyrostou, že nebudou mít problémy tam, kde jsme je my sami neměli. Proč taky? Ale děti nejsou naším zrcadlem, nejsou splněním našich nerealizovaných snů, nejsou jako my, jsou samostatné osobnosti, jsou jen našimi hosty na určitý čas, nikoli naším majetkem. Naším úkolem je milovat je a vybavit je schopností milovat, ukázat jim cestu do života, do samostatnosti, a nechat je potom jít svou cestou. To je veliký úkol.

Vidím, že Tvé pilíře mají opravdu hluboké základy. To mne čeká na těch mých ještě hodně práce. To o dětech je velká pravda, která by se dala tesat do kamene. Přirozený egoismus rodičů však převažuje. Za webové stránky jsou Vám lidi, myslím, vděční. Mám rád lidi, od kterých “odpadne” něco pro druhé.

Jinak ... ehm... já docela rád tančím. No a valčík...? To je přece královský tanec! Takže když by manžel dal svolení...? Vidíš, teď mne napadá, že by se dala v Luxu uspořádat tancovačka. Zase už vymýšlím...

Tancovačka? Výborně! Manžel svoje svolení určitě dá. Díky moc za odpovědi!

I já Tobě děkuji za odpovědi. Tak ahoj a nezapomeň, že 5. září se sejdeme na “prknech, co znamenají svět”.

Titul Člověk se na jevišti musí svléknout - rozhovor s Kamilem Dörflerem
Popis Tyto řádky píšu v internetové kavárně ve španělské Granadě. Lucembursko je daleko a rozhovor s Kamilem jsme vedli přes internet. Dobře se mi s ním povídalo. ...
Autor Angela
Hodnocení čtenářů Hodnoceno: 2 - Průměrné hodnocení: 5

Přidat komentář Hodnocení Pošli návrh na úpravu článku
Komentář

Stat
Je 69 Článků v databázi
Nejčtenější Doprava Česko, Slovensko <-> Lucembursko
Nejvíc hodnocený Příběh emigranta

Počet uživatelů prohlížející si články: 1 (0 Registrovaní uživatelé 1 Hosté a 0 skryt.)
Uživatelé:


 

Impressum (Pravidla stránky) | Kontakt | Luxemburg.cz © 2015

Stránky Čechů a Slováků o životě v Lucembursku, česky a slovensky. Užitečné články o hledání práce v Lucembursku, ubytování, o studiu a nebo taky nakupování, památkách a atrakcích, kultuře, cestování, dopravě a spoustě dalšího.
Hledáte spolujezdce, kteří vám přispějí na benzin? spolujizda na Češi a Slováci v Luxu vám umožní najít spolujezdce nebo řidiče.

Odkazy | autostop | englisch lernen cd | amerikanisches englisch lernen | italienisch lernen | polnisch lernen | französisch lernen | deutsch lernen cd | tschechisch lernen | ungarisch lernen | russisch lernen cd | finnisch lernen | türkisch lernen | schwedisch lernen cd | chinesisch lernen serbisch lernen | kroatisch lernen | niederländisch lernen | portugiesisch lernen cd | dänisch lernen cd |