Krajane.cz - Belgie | Británie | Francie | Německo | Irsko | Kanada | Nizozemsko | Nový Zéland | Rakousko | Řecko | Španělsko | Švédsko | Švýcarsko | USA
Vítejte :) | Uživatel: Heslo: Pamatovat: | Zaregistrovat! | Heslo? | cz sk de en
Články

Články->Rozhovory->Rozhovor s Petrou Ebel Škvařilovou o Rusku, německém jazyce a práci u Evropského soudního dvora [ Hledat ]

Rozhovor s Petrou Ebel Škvařilovou o Rusku, německém jazyce a práci u Evropského soudního dvora


Petra

Dr. iur. Petra Ebel Škvařilová je právnička a pracuje v oddělení výzkumu a dokumentace u Evropského soudního dvora. Manžel Mathias je učitelem němčiny, dějepisu a náboženství. Petra mě zaujala nejen svou výjimečnou inteligencí, ale i svou laskavostí a otevřeností. Náš rozhovor neměl být sterilním interview, nýbrž dialogem v pravém slova smyslu. Čtenáře prosím o shovívavost s mými myšlenkovými proudy.
Angela Rogner


Petro, úvodní otázka tě možná překvapí. Týká se totiž schopnosti empatie. Při našem prvním setkání jsi mě zaujala tím, že vyzařuješ osobní kouzlo – otevřenost, nadšení, zájem o lidi – a máš také schopnost naslouchat druhým. Vnímáš sebe sama jako empatickou osobu, snažíš se o empatii?

Angelo, to jsi mě tedy vskutku překvapila. Jsem ráda, že na Tebe tak působím, velice mi to lichotí. Děkuji. Co na to spontánně říci? Opravdu mne lidé, se kterými mám možnost se setkat, zajímají. Když se mohu otevřeně s někým bavit, pociťuji vždy obohacení. Každý je svým způsobem originální. Tím, že se ptám a poslouchám, otevřou se mi nové perspektivy, mohu se vcítit do druhého a relativizovat či naopak potvrdit svůj vlastní pohled na svět. No a samozřejmě je to úžasný pocit, když si mohu povídat s někým, kdo mou otevřenost opětuje. Empatii považuji proto za velmi důležitou. Navíc se mi snaha vcítit se do druhého, pochopit jej, jeví také jako známka toho, že si svého protějšku vážím, že mě opravdu zajímá jeho názor, jeho pocity. A pokud je empatie opětována, je to ideální případ a překrásný zážitek zároveň.

Ano, to je překrásný lidský zážitek. Upřímná lidská výměna je jedna z věcí, která mi osobně dává velkou radost a uspokojení. Lidé, kteří nedokážou naslouchat, přicházejí o mnoho. Lidské setkání by nemělo být o tom, kdo mluví víc, kdo se prosadí, kdo má tzv. "pravdu", ale o tom, že druhému nasloucháme, a o tom, že se sami otevíráme. Právě život v zahraničí, konfrontace s jiným životním stylem, s jinou mentalitou mě v tom vždy kousek posunuly dopředu. Někdo řekl, že cesta ven je především cesta do vlastního nitra. S cestováním jsi začala brzy, již jako dítě jsi žila v Rusku. Jak jsi se tam dostala?

Abych řekla pravdu, dostala jsem se tam proti své vůli. Tatínka potřebovali jako experta v Dubně, výzkumném centru ve východním bloku, které mělo konkurovat CERNu a DESY na Západě. Tatínek neměl jako nestraník a "nespolehlivá osoba" na výběr. Maminka, také nestranička s "buržoazním původem", byla ráda, že mohla působit na Přírodovědecké fakultě UK a nechtěla o své nevýznamné místečko přijít. Brácha byl už dospělý, a tak jsem zůstala jen já, která mohla tatínka doprovázet. Asi si dovedeš představit, jak se mi tam nechtělo. Měla jsem jít zrovna do osmé třídy, kde mě očekávalo rozhodnutí kam dál, nechtělo se mi do cizího prostředí a navíc do nenáviděného okupantského Ruska. Také jsem měla jen základy ruštiny – ve škole s rozšířeným vyučováním jazyků v Praze jsem totiž měla to štěstí, že jsem díky rozdělení do tříd podle abecedy začínala angličtinou.

A tak jsem se ocitla na nepřátelské půdě, téměř neznala jazyk a nestačila vycházet z údivu nad u nás nevídanými poměry prázdných obchodů a věčného shánění a stání front na základní potraviny. Doslechla jsem se, že co se toho týče nebyl rozdíl mezi Západem a tehdejším Československem tak veliký jako mezi ním a Ruskem. Navíc jsem se shledala s diametrálně odlišným přístupem. Zatímco se u nás neoficiálně na Rusko a komunisty nadávalo, ruské děti se mě ptaly s opovržením, které v nich bylo důsledně vychováváno, ze kterého satelitního státu to prý jsem a oni že měly Lenina. Také násilí na školách mě překvapilo. Nechodila jsem do místní tzv. mezinárodní školy. Táta si asi nepřál, abych se učila spolu s dětmi věrných přívrženců režimu, a tak jsem se musila v opravdové ruské škole pěkně ohánět, nejen abych zvládla výuku, ale především abych se prosadila a vyhnula násilí.

Vůbec toho však nelituji. Zpětně bych řekla, že toto období patří k těm nejdůležitějším v mém životě, protože mě učinilo samostatnou, naučilo mě vnímat rozdíly v mentalitě, otevřelo mi nový pohled na svět. Získala jsem také spoustu skvělých přátel s velikým srdcem. A navíc jsem měla velké štěstí proniknout do světa hudby. Hudba v Rusku je opravdu něco výjimečného. Ze začátku ještě bez přátel jsem se pustila do hry na klavír a díky mé úžasné paní profesorce jsem za dva roky dělala zkoušky na konzervatorium. Osud tomu ale chtěl jinak. Přišla sametová revoluce a my jsme se vraceli. Na zkoušku na české konzervatorium bylo již pozdě, a tak jsem skončila na gymnáziu. Zřejmě to tak mělo být, virtuózkou bych se asi nestala, ale hudba mi zůstala.

Mám otázku k tvému tatínkovi. Říkáš, že jako nestraník neměl na výběr. Jaký výběr by měl, kdyby byl ve straně? Češi nemají moc rádi moje otázky o minulosti, ale mě nesmírně zajímá, jak to doopravdy bylo, protože jsem to sama nezažila. Vyrovnání s komunistickou minulostí Čechy podle mého názoru teprve čeká a bude trvat dlouho. Takzvanou tlustou čáru považuji totiž za velmi nebezpečnou věc. Není náhoda, že komunistická strana je dnes v Česku tak silná, a nikdo neví co s tím. V Německu a v Rakousku se ještě 60 let po válce vyrovnáváme s nacionálně-socialistickou minulostí a to je jen dobře. Občas slyším standardní odpovědi typu: bylo to těžké, měli jsme všichni strach atd., ale to mě neuspokojuje. Když se ptám blíže, zjistím leccos, co mě překvapí. Manévrovací prostor leckterých osob nebyl tak malý, jak tvrdí. Co by se stalo, kdyby tvůj tatínek místo v Rusku odmítl?

Zatímco si tátovi straničtí kolegové budovali kariéru na jeho práci a výsledcích, táta nejen že kariéru dělat nemohl, ale po několika neúspěšných pokusech tehdejšího režimu donutit jej ke spolupráci, kterou odmítl (např. působení v tzv. prověrkových komisích), odešel z Akademie věd, vystřídal několik míst ve výzkumných ústavech a kdyby nešel do Ruska, ve své profesi by se nejspíš již neuplatnil. Táta se tedy rozhodl pro Rusko. Nebyl žádný disident, ale ani nebyl, jak vy říkáte "Mitläufer", oportunistou, který by kvůli uplatnění hodil přes palubu své hodnoty. Nebyl ve straně a odmítl spolupracovat. Neznám bohužel podrobnosti a nemohu tudíž vše podrobně vylíčit, protože táta po návratu z Ruska těžce onemocněl a dnes už není mezi námi. Moc mě mrzí, že zlá nemoc nám zabránila si o tom s tátou popovídat, když už bylo po všem a já byla dost velká, abych z toho měla rozum. Musím ale říci, že jsem na své rodiče hrdá. Oba si navíc zvolili obory buď technického nebo přírodovědného rázu. Studium humanitních oborů, které byly prosyceny totalitní ideologií, pro ně nepřipadalo z přesvědčení v úvahu. Pokud si člověk s režimem nechtěl zadat, byly jeho možnosti opravdu silně omezené. Obdivuji proto mé rodiče, kteří si zachovali svou tvář přes ošklivost totalitního systému, který lidi deformoval neodpustitelným způsobem. Bratr a já jsme vyrůstali v nekonformním prostředí plném lásky a pevných hodnot.

Diky za tu upřímnou odpověď. K těm hodnotám se ještě vrátím. Je mi líto, že tvůj tatínek tak brzy zemřel … Poté, co jsi se vrátila do Prahy, jsi se věnovala jazykově ne ruštině, nýbrž intenzivně němčině. O němčině bych s tebou ráda hovořila a dovolím si pár osobních poznámek. Znám v Čechách mnoho lidí, kteří umí výborně německy a mají němčinu rádi. Na druhé straně jsem se často setkávala s názorem, že je to nehezký, tvrdý jazyk, na rozdíl od např. francouzštiny. Přitom to není vůbec pravda! Aspoň ne v porovnání s češtinou. Ve svém velmi zábavném "Prag-Lexikon" uvádí Christoph Bartmann, bývalý lektor Goetheinstitutu, že počet souhlásek v němčině není nijak vyšší než v češtině. V psaní je čeština efektivnější, to je vše. Německý "sch" se píše "š", "tsch" se píše "č". Ale zvuk to má úplně stejný! Na rozdíl od češtiny nemá němčina žádná slova bez samohlásek jako prst a krk. Zeptej se Itala, zda to zní melodicky nebo ne! Kromě toho jsem se samozřejmě setkala s historicky podloženými předsudky vůči němčině. Byl to jazyk nacionálně-socialistických okupantů, dnes jazyk velkého sjednoceného souseda, vůči kterému má mnoho Čechů ještě jakýsi iracionální pocit ohrožení. Jako profesorka němčiny na ČVUT jsem od studentů občas slyšela: já tu němčinu nemám rád, ale musím se ji učit, protože rodiče to chtějí, je to důležitý jazyk … Víš, co jsem jim odpověděla? Tak se učte raději jiný jazyk. Ne, nebyla jsem uražená, to opravdu ne, ale důvod je jednoduchý: jazyk, který nemáš aspoň trochu rád, se nikdy nenaučíš.

V tom máš naprostou pravdu. Po mé zkušenosti s němčinou jsem přesvědčená, že nejdůležitější je právě motivace. Jen tak je možné se jazyk naučit rychle a na vysoké úrovni. Snad ale úplně první můj popud učit se německy byl truc (hezké české slovo, viď). Spolužáci tenkrát také říkali, jak je ta němčina ošklivá a francouzština krásná. Nepřipadalo mě to tak. Navíc je to jazyk Goethe, Schillera (a nyní i mého manžela:), pro svou analytickou schopnost též jazyk filozofie. Mimochodem více než polovina spolužáků si také nakonec zvolila němčinu a ne francouzštinu.

Začala jsem se učit němčinu z trucu, ale velmi brzo se dostavila správná motivace. Bratr byl tehdy vyslán na práci do Německa, do již zmíněného DESY v Hamburku. Jela jsem ho navštívit a bydlela na koleji, kde jsem se seznámila s německými studenty. Byli strašně milí a vůbec jsem se v Německu cítila velmi dobře. S novými kamarády jsem se chtěla bavit nejen anglicky, a tak jsem se pustila intenzivně do studia němčiny. Chodila jsem do jazykové školy a v létě si zaplatila dvoutýdenní kurz v Hamburku. No a po dvou letech němčiny jsem jako jediná ve třídě z tohoto jazyka maturovala. A měla jsem velký sen: studium v Hamburku. Splnil se mi ve čtvrtém ročníku na právech, kdy jsem získala stipendium spolku Copernicus, e.V. Mimochodem naprosto úžasná věc. Spolek založili začátkem devadesátých let minulého století studenti, kteří chtěli přispět k překonání rozdělení Evropy. Spolek dodnes funguje jen díky studentům a mezitím se rozrostl do dalších německých měst. Každý semestr tak přijíždí např. do Hamburku okolo 12 studentů všech možných oborů, přičemž převážný původ studentů se přesunul ze střední Evropy do Evropy východní a dokonce i do Asie (např. Kazachstánu).

Vystudovala jsi práva v Praze, a již během studií jsi začala pracovat jako asistentka na univerzitě v Hamburku.

Ano, vystudovala jsem práva na UK, ale jako vědecká asistentka na katedře obchodního práva v Hamburku jsem začala působit až po studiích. Během zmiňovaného stipendijního pobytu v hanzovním městě moje práce zaujala několik německých profesorů. A tak jsem po skončení stipendia měla možnost zúčastnit se semináře o námořním právu v Jižní Africe a být u zrodu intenzivní spolupráce mezi Právnickými fakultami v Hamburku a v Praze. Mj. jsem pomáhala organizovat první společný česko-německý studentský seminář na ostrově Sylt a můj rozšířený tehdejší příspěvek vyhrál soutěž o nejlepší studentský článek renomovaného časopisu Zeitschrift für Europäisches Privatrecht. V rozvíjení spolupráce mé alma mater s Univerzitou Hamburk, která mi velmi ležela na srdci, jsem pak mohla pokračovat jako vědecká asistentka. Vybral si mě pan profesor Paschke, kterému jsem za tuto jedinečnou životní šanci velice vděčná. Byla jsem první (a zatím pokud vím i poslední) cizinka z bývalého východního bloku, která na Právnické fakultě v Hamburku získala takové regulérní místo, tedy přirozeně mimo katedru východního práva. Kromě četných seminářů organizovaných v Praze, Hamburku i Sofii za účasti nejen českých a německých, ale i bulharských, ukrajinských, ruských, běloruských, řeckých … studentů patřil vedle činnosti v oblasti soukromého práva a práva hospodářské soutěže k mým hlavním úkolům také ambiciózní projekt týkající se harmonizace soukromého práva ve vybraných státech střední a východní Evropy s právem EU. Bylo úžasné účastnit se a koordinovat takový projekt, na kterém participovaly přední univerzity těchto zemí. Celkově byl Hamburk se všemi jeho fasetami, které zde bohužel nemohu všechny vylíčit J , pro mne obdobím velkého osobního rozvoje. V neposlední řadě k němu přispěl i německý doktorát, který jsem si vedle práce udělala, což ovšem také znamenalo pěkný zápřah.

Pěkný zápřah … V Hamburku tě čekala skvělá univerzitní kariéra, město se ti líbilo. Přesto jsi odešla pracovat do evropských institucí. To chápu, pro nás všechny, kteří působíme v institucích, to byla výzva. Konkurz pro právníky jsi vyhrála. Byl těžký?

Nikdy, když jsi na konkurz vzpomenu, se neubráním úsměvu. Konkurzu jsem se tenkrát zúčastnila proto, abych později nelitovala, že jsem si nechala ujít takovou jedinečnou příležitost spojenou s naším vstupem do EU. Pracovala jsem ale v Hamburku, a tak jsem na konkurz do Prahy vycestovala v noci a říkala si, že to za těchto podmínek asi vůbec nemá smysl. Nicméně, aby nebylo mnoho povyku pro nic, na konkurz jsem se dostavila a nijak zvlášť těžký mi nepřišel. Jen test logiky se téměř nedal v časovém limitu zvládnout, to se ale u tohoto typu testu dalo očekávat. Docela mě potom pobavilo, když jsem se v českém tisku dočetla, jak byl celodenní konkurz náročný a jak účastníci odcházeli vyčerpáni. V porovnání s pracovním vypětím v Hamburku to na mě působilo spíše odpočinkovým dojmem. Nechci ale tvrdit, že to byla nějaká procházka růžovou zahradou, očekávala jsem však, že test bude náročnější. Ústní část konkurzu se pak konala za další půlrok a vskutku odpovídala jeho významu. Informace, že nejtěžší byl písemný test a že ústní zkouška je spíše takový small talk, se nepotvrdily. Jednalo se o čistě právní zkoušku na vysoké úrovni. Odcházela jsem s pocitem, že více jsem pro to udělat nemohla, ale když jsem se (mimochodem za další půlrok) dozvěděla o svém umístění, úplně mi to vyrazilo dech.

Hned několik institucí ti nabízelo místo. Šla jsi do Lucemburku, k Evropskému soudnímu dvoru. Jak vypadá tvoje práce v oddělení výzkumu a dokumentace?

V našem oddělení jednak zhotovujeme posudky zabývající se právním řešením určitého problému v jednotlivých členských státech, eventuálně i ve třetích státech. Tyto posudky vypracováváme vždy v souvislosti s konkrétní věcí, kterou projednávají Soudní dvůr či Soud prvního stupně. Pak zde také provádíme šetření každé žádosti směřující k vydání rozhodnutí o předběžné otázce. Dále je naším úkolem monitorovat, analyzovat a zpracovávat do databází rozhodnutí národních soudů v oblasti evropského práva. Zhotovujeme též stručná shrnutí rozsudků a usnesení evropských soudních orgánů a napájíme elektronické databáze. To jsou v kostce naše hlavní činnosti, ke kterým samozřejmě přistupuje ještě spousta dalších. Protože tu nemáme slovenského právníka, zpracovávám věci týkající se slovenského práva já. Je to trochu komické: začala jsem studovat až po rozdělení Československa, a teď aspoň co se pracovní náplně týče, došlo pro mě opět ke sjednocení. Je ale nesmírně zajímavé sledovat a srovnávat vývoj obou právních řádů – jaké jsou kladeny akcenty a nakolik se pověstné nůžky rozevírají.

Například?

Hlavní zákony trestního i občanského práva jsou ty původní československé. Od rozdělení ale došlo k mnoha více či méně závažných novelizacím. Zatímco český právní řád mezitím zavedl zvláštní úpravu správního soudnictví, na Slovensku je dále upravováno v rámci (pozměněné) části páté občanského soudního řádu. V Česku také došlo ke speciální úpravě soudnictví ve věcech mladistvých mimo trestní řád. Slovensko si zase zachovalo vojenské soudnictví, zřídilo nový Speciální soud pro významné politické činitele a zakotvilo ústavně tzv. Súdnu radu. Její členové jsou jmenováni soudci, prezidentem republiky, Národní radou a vládou, takže Súdna rada reprezentuje všechny významné ústavní orgány a může – díky své nezávislosti – kompetentně navrhovat vhodné kandidáty na funkce soudců, předsedy Nejvyššího soudu či soudců, kteří zastupují Slovensko u mezinárodních soudních institucí, dále vyjadřovat se k navrhovanému rozpočtu pro soudy atd. Srovnatelný orgán u nás nemáme. I politické časy se mění. Pobavilo mne, když jsem nedávno četla, už si nevzpomínám, zda to bylo v německém či britském tisku, že bychom udělali nejlépe, kdybychom si nechali vládnout z Bratislavy. Při pohledu na domácí politickou scénu člověku však zmrzne úsměv na rtech.

To máš pravdu. Chtěla bych se vrátit k pevným hodnotám, o kterých jsi před chvílí hovořila . Řekla jsi, že jsi vyrůstala v prostředí pevných hodnot. Které to byly? Platí tyto hodnoty ještě dnes v tvém životě?

Hodnoty jako tolerance, respekt k druhým, i když jsou úplně jiní a zastávají odlišné názory, skromnost, pokora, láska a smysl pro spravedlnost mě formovaly od dětství a staly se pevnou součástí mého života. Právě vyhraněný smysl pro spravedlnost sehrál stěžejní roli při volbě mého povolání. Původně jsem se sice chtěla stát soudkyní a podílet se tak bezprostředně na rozvoji právního státu u nás. Považovala jsem ale také za důležité vydat se na zkušenou, tedy nasbírat zkušenosti přímo v právních státech západní civilizace. A nakonec mě to zaválo až sem, k Evropskému soudnímu dvoru. Nejsem tedy sice soudkyní u nás, ale mohu svou prací přispívat k prohlubování evropské integrace, kterou jsem od počátku mých studií považovala pro naši zemi za stěžejní. Koneckonců se v rámci výzkumu a dokumentace zabývám i rozhodnutími českých soudů a českým soudnictvím.

Těší mě, že evropská integrace pro tebe něco znamená. Upřímně řečeno, občas mě překvapují důvody, proč přišli lidé pracovat do institucí. Peníze, zdá se, hrají hlavní roli, zatímco evropská myšlenka málokoho motivuje. Na místě se potom zjistí, že částka, která vypadala v Čechách na papíře vysoká, v lucemburských poměrech vysoká není. Životní náklady v Lucembursku jsou tak vysoké, že spolknou značnou část naších platů. Ale to je jiné téma … Jak se ti zatím líbí v Lucembursku? Jako místo bydlení jste s manželem volili ne Lucemburk, nýbrž Trevír, hned za německou hranicí.

Na rozdíl od Prahy, Hamburku či Vestfálska mi Brusel nepřirostl k srdci, takže jsem byla představou přesunu do Lucemburku potěšená. Také se poslední dobou, asi v důsledku přesycení velkoměsty, pro mě stala důležitá příroda, a ta je to vskutku překrásná. Jsem ráda, že žiji ve výtečné vinné oblasti J . Původně jsem byla přesvědčená, že budu v Lucembursku bydlet. Musím ale přiznat, že jsem byla byrokracií a restrikcemi v nejbohatší zemi Evropy zklamaná. Např. zřízení telefonu v mém apart-hotelu se ukázalo být neuvěřitelně složité a zdlouhavé, že jsem ho nakonec odvolala. Také jsme nechtěli uzavírat nájemní smlouvu nezařízeného bytu na tři roky a máme kocoura, přičemž naprostá většina smluv držení domácích zvířat nedovoluje. Nakonec jsme tedy hodili původní předsevzetí za hlavu a našli si vysněný velký byt se zahradou u Trevíru, kde všechno proběhlo bez sebemenších problémů, a navíc za podstatně výhodnějších finančních podmínek. Jelikož můj manžel tam bude pracovat, stejně by nás dojíždění neminulo. Trevír je roztomilé město plné studentů, má moc hezkou atmosféru. Lucembursko i Lucemburk jsme si ale také oblíbili a chceme tu nadále trávit hodně času.

Děkuji ti za rozhovor.

Bylo mi potěšením. Já děkuji za skvělé internetové stránky a přeji všem, aby se v Luxu brzy cítili jako doma.

Titul Rozhovor s Petrou Ebel Škvařilovou o Rusku, německém jazyce a práci u Evropského soudního dvora
Popis Dr. iur. Petra Ebel Škvařilová je právnička a pracuje v oddělení výzkumu a dokumentace u Evropského soudního dvora. Manžel Mathias je učitelem němčiny, dějepisu a náboženství...
Autor Angela
Hodnocení čtenářů Hodnoceno: 0 - Průměrné hodnocení:

Přidat komentář Hodnocení Pošli návrh na úpravu článku
Komentář

Stat
Je 69 Článků v databázi
Nejčtenější Doprava Česko, Slovensko <-> Lucembursko
Nejvíc hodnocený Příběh emigranta

Počet uživatelů prohlížející si články: 1 (0 Registrovaní uživatelé 1 Hosté a 0 skryt.)
Uživatelé:


 

Impressum (Pravidla stránky) | Kontakt | Luxemburg.cz © 2015

Stránky Čechů a Slováků o životě v Lucembursku, česky a slovensky. Užitečné články o hledání práce v Lucembursku, ubytování, o studiu a nebo taky nakupování, památkách a atrakcích, kultuře, cestování, dopravě a spoustě dalšího.
Hledáte spolujezdce, kteří vám přispějí na benzin? spolujizda na Češi a Slováci v Luxu vám umožní najít spolujezdce nebo řidiče.

Odkazy | autostop | englisch lernen cd | amerikanisches englisch lernen | italienisch lernen | polnisch lernen | französisch lernen | deutsch lernen cd | tschechisch lernen | ungarisch lernen | russisch lernen cd | finnisch lernen | türkisch lernen | schwedisch lernen cd | chinesisch lernen serbisch lernen | kroatisch lernen | niederländisch lernen | portugiesisch lernen cd | dänisch lernen cd |