Krajane.cz - Belgie | Británie | Francie | Německo | Irsko | Kanada | Nizozemsko | Nový Zéland | Rakousko | Řecko | Španělsko | Švédsko | Švýcarsko | USA
Vítejte :) | Uživatel: Heslo: Pamatovat: | Zaregistrovat! | Heslo? | cz sk de en
Články

Články->Rozhovory->Rozhovor s Karlem Lizerotem o diplomacii, Africe a Lucembursku [ Hledat ]

Rozhovor s Karlem Lizerotem o diplomacii, Africe a Lucembursku

.
Poznávat člověka je jedna z mých oblíbených činností.
Dozvědět se o jeho životě, o tom, co jim pohne, to mě vskutku fascinuje. V této nové rubrice Vám chci představovat – nejen – Čechy, které jsem v Lucembursku potkala.
Jsou to lide, kteří mě zaujali a inspirovali.
Svou lidskostí a inteligencí, svým humorem a osobním kouzlem.
Karel Lizerot k nim bezesporu patří.
Pracuje na českém velvyslanectví v Lucembursku, má dvě děti: devítiletého Luciána a sedmiletého Valentýna. Oba chodí do české sekce Evropské školy
Angela Rogner


První otázka, která mě napadla, když jsem přemýšlela o našem rozhovoru, byla: jak jsi se vlastně stal diplomatem, co tě k tomu vedlo? Co tě na diplomacii přitahovalo? Dobrodružství, zastupovat svou zemi v zahraničí, zvědavost, kočovný život?

V době kdy jsem vstupoval do českých diplomatických služeb, jsem si nepředstavoval nic zvláštního. Když jsem dělal konkurs v roce 1996, bylo mi 22 let, a nastoupil jsem v roce 1997. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych pro českou státní správu pracoval a ještě zastupoval Českou republiku v zahraničí. Koneckonců jsem měl pocit, že do Česka ani nepatřím, že v něm bydlet nechci. Takže to byla věc, která nebyla produkt mé hlavy, ale spíše nápad pana Otto Picka, tehdejšího náměstka ministra zahraničí a dneska předsedy koordinační rady česko-německého diskuzního fóra. On byl můj učitel na univerzitě a řekl mi: „Zkus to. Oni ti za to dají sice jen 5900 korun plat, ale možná že to bude za to stát.“ Tak jsem to zkusil, a ono to vyšlo.

Kam tě poslali nejdřív? Do Paříže, kam jsi chtěl?

Musel jsem nejdřív absolvovat takovou stáž, jmenuje se to diplomatická akademie, trvá to rok a půl a zahrnuje to jak akademickou tak praktickou část v zahraničí, která probíhala v mém případě na velvyslanectví v Paříži. V Praze to bylo takové kolečko, kde si člověk zkusí, co ho asi bude bavit. Mezi kabinetem ministra a diplomatickým protokolem jsem se úplně nenašel, tak jsem končil v africkém odboru. Tam už to bylo zajímavé.

Afrika tě osobně zajímala nebo byla to náhoda?

Byla to hrozná náhoda. Původně jsem si myslela, že si v Černínském paláci budu pěstovat tu svoji Francii, že si tam budu nějaký ten měsíc hrabat, a až to všechno objevím z té české části, pak pojedu na druhou stranu toho zrcadla. Jenomže to bylo úplně jinak, protože tehdejší ředitel personálního odboru řekl, že takoví lidé jako já, kteří už mají přesně vybráno, kam pojedou, protože už to tam znají musejí jet přesně úplně někam jinam. Tak to končilo na té Africe, kterou jsem považoval za mně nepřístupnou, protože přece nejsem afrikanista, přece nejsem dobrodruh. Nakonec jsem tam jel docela rád, a jsem tomu řediteli vděčný, že mně vlastně napřed trochu násilně změnil kariéru.

Slyšela jsem, že mladí diplomaté si musejí nejdřív odsloužit práci v méně atraktivních zemích. Je tomu skutečně tak?

Tak to bývá v zavedených diplomaciích, třeba v rakouské. Minimálně je to aspoň cíl i české diplomacie, že by mladý diplomat měl poznat „horší“ zemi, malou ambasádu, aby měl přehled, aby se otrkal, a pak za odměnu na důchod může třeba do toho Lucemburska.

Ty máš přece ještě daleko do důchodu, ale k Lucembursku se hned dostaneme. Předtím by mě zajímalo, co sis vzal sebou z pobytu v Africe. Poznamenala tě Afrika nějakým způsobem?

Určitě. Strávil jsem tam čtyři roky, a bylo to možná výživné jako deset let v Praze. Jedné věci si velice cením, a to, že mě Afrika naučila mít rád Česko. Do té doby jsem se ji bud´nevnímal, nebo trošku přehlíživě se na ni díval. Tam jsem dospěl k poznání, že v Česku je stará vzdělanostní kultura, že máme v sobě něco, co není úplně všude samozřejmé, že je to země s budoucností, která za to stojí, když člověk trošku chce ji vidět v dobré barvě. Za to jsem vděčný, protože jsem to pak mohl přenést na svoje syny. Chci, aby měli k Česku vyrovnaný vztah, ať si pak dělají, co chtějí, ale chci se jim to snažit zprostředkovat. To a globálně řečeno evropanství, které tam opravdu najednou byl vidět, když se tam člověk setkal s Němcem nebo se Švédem, tak mu připadali vlastně jako krajani. V kontrastu s domorodci byli všichni Evropané krajané. Tam se člověk uvědomí, že Evropa přece něco znamená.

A jaká byla Afrika samotná?

Afrika byla výborná zkušenost. V tom se skrývá hodně negativního i pozitivního. Přijel jsem do země s malými dětmi, jedno nemělo ani sedadlo v letadle. Měsíc a půl po příletu došlo k vojenskému převratu, a k moci se dostala junta. Začal jeden pokus o převrat za druhým, a člověk na to musel nějakým způsobem reagovat. To na jedné straně. Na druhé straně jsem byl okouzlen tropickou přírodou, deštnými pralesy, plantážemi ananasů, kaučovníků. To byly tak silné zážitky, že hranice mezi negativním a pozitivním byla často neurčitá. Byly to dvě léta v Pobřeží slonoviny, velice vydatné, kdy si člověk uvědomil, co je schopný snést za stres, jaký je jeho krizový management, jak reagují jeho nejbližší, rodina, přátele. Rozčilovali jsme se v roce 1992, když se bombardoval Vukovar, dívali jsme se na to v Praze v televizi, a po čase nám už to vlastně ani nepřišlo, otupujeme. Tak v Pobřeží slonoviny jsme taky otupovali, když to bylo v terénu. Práh vnímání byl posunutý, pud sebezáchovy byl posunutý, a to je samozřejmě obrovská škola. Afrika byla i o barvách, o vůních. Dosud mám nostalgii vůči Africe, nejsou to ani příběhy, ani místa, je to spíš ta červená země, ten pach banánů, které tam všichni opékali v kýblech, je to spíš dojem než něco konkrétního. A po tom dojmu se mi stýská, i když vím, že bych tam další čtyři roky už bydlet nemusel.

Po čtyřech letech ti tedy bylo nabízeno Lucembursko. Jsi jeden z mála cizinců, kteří se na Lucembursko vůbec nestěžují.

Jsem tady docela rád, pro děti je to takový klidný přístav, jsem rád, že jsem je sem dovezl, že tady mohli zakotvit, že už nejsem ten, kdo přináší svět do domu, že už je to diverzifikovanější, že máme tady civilní život. Jsem rád, že bydlím v domě, kde nemusí někdo vědět, co dělám, protože ten dům je úplně obyčejný, že moje povolání tu není vidět, protože je jedno z mnoha, a to je velice příjemné. Není to anonymita velkého města, protože Lucemburk není velké město. Je to anonymita vůči povolání, které bylo v Africe příliš viditelné. Bílý mercedes s diplomatickou značkou, který přijede někam do buše, se prostě neztratí. Veliká vila v jediné evropské čtvrti se prostě neztratí. Tady je to všechno v pozitivním smyslu naopak. Na druhé straně má Lucembursko s tou Afrikou přece něco společného: je i v Evropě exotické, není úplně čitelné v hlavách lidí. V Česku si ho lidé pletou s Lichtenštejnskem, a nikdo netuší, jak to tady jazykově vypadá, jestli ta země je jen taková Andorra nebo San Marino nebo přece jenom fungující stát. Nemyslím si, že skutečně mnoho lidí v Evropě ví, jak to tady skutečně je, a jsem za to docela rád, protože já sám jsem to neznal. Paříž nebo Berlín jsou celkem jasné, samozřejmé, ale s Lucemburskem tomu automaticky není, a to je docela příjemné i zajímavé.

V čem spočívá tvoje práce na velvyslanectví?

My jsme takové malé velvyslanectví, zase mi to připomíná trošku Afriku, protože náš diplomatický personál je omezen na minimum. To je velice pozitivní, protože člověk musí dělat všechno, od kulturních akcí po politické analýzy nebo evropské záležitosti. Je to práce různorodá, zprostředkování obchodů mezi Českou republikou a Lucemburskem, realizování obchodních misí. Na druhé straně si musí člověk zabývat tím, kolik peněz požádá na ten či onen projekt, je to práce, která umožňuje vhlédnout do spousty oblastí které předtím úplně neznal. Jsem rád, že jsem tady na takovém univerzálním postu. Být někde na ambasádě v Moskvě, kde člověk má na starosti jenom vnitřní politiku Ruska, by mě asi nebavilo.

Jazykově jsi mimořádně dobře vybavený na práci v Lucembursku. Jsi jeden z mála Čechů, který mluví výborně jak německy tak francouzsky. Jak vnímáš lucemburskou trojjazyčnost, a jaké jazyky potřebuješ při své práci?

Ten třetí – lucemburštinu – bohužel neumím. Upřímně řečeno, systematicky jsem se mu ani nevěnoval a věnovat nebudu. Kdyby to byla nizozemština, finština, možná i estonština, tak bych to asi udělal. Lucemburština přece není ani jazyk EU, je to velice omezeno. Ale já se tady ohromně užívám, protože poprvé ve své práci můžu používat můj studovaný obor na univerzitě – němčinu, který jsem v Africe z pochopitelných důvodů moc nemohl pěstovat. I tady není tak důležitá němčina jako francouzština pro moji práci, ale užívám si to, že si mohu přečíst místní referenční deník Luxemburger Wort, a pak už ani nevím, jestli článek byl francouzský nebo německý. S Lucemburčany se bavím jenom německy, protože chci vyvážit nadmíru francouzštiny, která přece jenom v mém životě je. Trojjazyčnost je něco, co na Lucemburčanech obdivuji, je to celkem evropský unikát. Není žádná jiná země v Evropě, která by byla tak trojjazyčná popříp. psaně dvojjazyčná. V Belgii, Švýcarsku, Finsku jsou sice vícejazyčná teritoria, ale je to regionálně dané. Tady neexistuje žádné severní německy mluvící Lucembursko, a jižně francouzsky mluvící. To je velice příjemné. I ve školách je to všechno hezky smíchané: Dětí se učí psát německy, pak se přichází do francouzštiny, a mateřština lucemburština bývá ta nejvyšší meta, často nedosažená, protože se pořád vlastně ještě nevyučuje.

V Lucembursku se ti skutečně líbí, země jako taková tě zajímá. Nejsi tady jenom kvůli práci jako mnoho zaměstnanců Evropských institucí. Kdyby například Evropský soudní dvůr instituce, pro kterou pracuji já, byl na Maltě, tak bychom všichni asi seděli na Maltě. Na lucemburském živote participuješ rozhodně víc než my, kteří putujeme mezi pracovištěm –kirchbergským euroghettem - a rodinou. Říkal jsi, že se ti nelíbí, když Češi v cizině vytvářejí jakýsi český rybník. Můžeš mi to vysvětlit?

Mám výhodu, že nesedím na Kirchbergu, na náhorní plošině evropské, nýbrž dole ve městě. Mám to přece už jenom z podstaty mé práce trošku jiné než vy evropští úředníci. Není to velká zásluha, ale být pozvaný v neděli do lucemburské rodině v Diekirchu, to už je celkem výkon Krajané v zahraničí, to je kapitola sama pro sebe, netýká se jenom Čechů. Ale ten český rybník, znovu vytvořený v lucemburských poměrech, není nic pro mě. Nevím, proč bych se měl přátelit s lidmi, jenom protože mají stejný pas. Samozřejmě, že neexistující jazyková bariéra, nějaký společný základ, může lidi přiblížit rychleji. Myslím si, že spousta Čechů tady vytváří nezdravé prostředí, zbytečně se frustrují, zbožšťují tu svou českou vlast, ve které by ale už pracovat nechtěli, nadávají na Lucembursko, aniž ho znají. Je to fenomén, který může u některých jedinců vést k rozpadu osobnosti.

Tak co bys jim poradil?

Ať si tady vytvoří nějaký domov. Aby pořád neměli pocit, že život je jinde. Život je prostě teď a tady. Nemá cenu odkládat a teď jakoby nežít - s tím, že budeme žít potom. To dělají často diplomaté. Když jsou v zahraničí, tak jakoby nežijí, protože ten správný život přijde až přijedou do Česka, a koupí si tam ten byt. Tam to teprve začne. Ale potom se ukáže, že na to nemají, tak musí zase jet někam jinam. A celý život vlastně nežijí. Mám pocit, že Češi v institucích to trošku dělají. Jsou tady nezakotvení, je to samozřejmě přirozené, neboť jsou tu krátce. Ať se tady snaží trochu integrovat, neříkám učit se lucembursky. Bezpochyby je integrace tady těžší než v Německu nebo ve Francii. I když je lítat každý víkend do Prahy někdy nutné, aby se zachovali rodinné nebo partnerské vztahy, je to psychologicky neuvěřitelně náročné, protože člověk skutečně neví, kde je. Většina Čechů chce tady zůstat přece dlouhou dobu, mnozí se stávají úředníky, ať s tím novým statutem přijde taky nějaký pocit domova. Já nejsem možná ten pravý, který by to měl říkat. Můj pobyt v Lucembursku je přece jen časově omezený.

V této souvislosti mi napadá jiný problém. Mnoho zaměstnanců institucí má partnera, manžela, manželku. Získat lucemburské pracovní povolení je kvůli omezení volného pohybu pracovníků přinejmenším velmi obtížné. Předpokládám, že velvyslanectví je si vědomo této problematiky. Co děláte, aby se situace zlepšila? Nehrozí, že EU pěstuje generace staronových singles (viz můj článek na našem webu), neboť jen bezprizorní člověk je dnes tak mobilní, jak si to pracovní trh vyžaduje? I instituce by přece měli mít zájem na tom, aby zaměstnanci mohli mít uspokojivý rodinný život. Znám konkrétně několik případů, kdy jeden partner pracuje u institucí, zatímco druhý, často velice kvalifikovaný, je frustrovaný, protože se zde nemůže uplatnit.

Každé přestěhování do země, kde jeden partner má práci a druhý ne, je obtížné. Tady je to ještě komplikovanější z toho důvodu, že ta země je trojjazyčná, a když někdo sem přijde jen se špatnou znalostí angličtiny, tak to má opravdu těžké. Navíc je tu administrativní nutnost mít pracovní povolení. Přestože Lucembursko původně deklarovalo, že nechce zavést přechodné období, učinilo to. Přechodné období trvá do 1. května 2006 a všichni doufáme, že nebude prodlouženo. Není ale vyloučeno, že bude. Ještě rok a půl Češi a občané dalších sedmi zemí, kromě Malťanů a Kypřanů, jsou na stejné úrovni, co se týká přístupu na lucemburský pracovní trh, jako třeba Konžané nebo Jordánci, i když jsou v Evropské unii. Je tady tzv. komunitární preference, kdy občané staré patnáctky musejí být uspokojení ve svých pracovních požadavcích v Lucembursku, a pak teprve poté přicházejí na řadu ostatní, což de facto znamená, že na řadu nepřijdou. Situace je o to absurdnější v případě partnerů evropských úředníků, protože není to dle mého názoru úplně slučitelné se statutem Evropských společenství, kde se říká, že úřednicí samotní a jejich rodinní příslušníci nepodléhají žádným imigračním omezením hostitelské země. Pracovní povolení je dle mého osobního názoru imigrační záležitost. Česká ambasáda nemůže zvrátit skutečnost, že existuje přechodné období. Pro manželé i tyto lidi by se měla situace v zájmu personální politiky institucí, v zájmu Lucemburska samotného a samozřejmě v zájmu České republiky potažmo těch lidí samotných změnit. Instituce na tom mají zájem ten, že je neustále nedostatek například překladatelů z nových zemí. Některé nové země jako Estonsko mají velké problémy. Když kvalifikovaný estonský překladatel, který má dobré místo v Talinnu, stejně jako jeho manželka, se rozhoduje, jestli přijede sem a odsoudí svoji partnerku k tomu, že tady bude 5 let doma, tak si to možná rozmyslí. Instituce tak přicházejí o kvalitního člověka. Zájem Lucemburska je veliký, protože Lucembursko je druhé největší sídelní město evropských institucí a má z pochopitelných důvodů komparativní nevýhodu vůči Bruselu. Když má úředník úplnou volnost v rozhodování, kde bude chtít pracovat, tak 80% lidí jde do Bruselu. Je to přece město větší se stratifikací sociální, která je běžná. Lucemburk není běžné město. Lucemburská vláda je si toho vědoma, snaží se přitahovat lidí tak, že institucím nabízí budovy jako kancelářské prostory na Kirchbergu. Dvě nové věže Parlamentu patří městu Lucemburk, nikoliv institucím. Je to nejvyšší politický zájem Lucemburska mít tady co nejvíc institucí, co nejvíc úředníků. Je tu přece 1300 úředníků z nových zemí kromě Malty a Kypru, samozřejmě ne všichni mají partnery, ne všichni partneři chtějí pracovat, ale myslím se, že se to týká přece už dostatečně velkého počtu lidí, aby soustředěná síla byla viditelná. Uvědomuje si to i lucemburské ministerstvo zahraničí. Zřejmě si to neúplně uvědomují instituce v Bruselu, protože tamní situace není tak vyostřená. Sice existují taky omezení, přechodné období, ale trh je tam prostě volnější, pracovní povolení se vydává jednodušeji. Lucembursko je malinké, přehledné a kontrolovatelné. Doufám, že se v nejbližších měsících něco podaří. Snažíme se, nebudu prozrazovat detaily, ale pracuje se na tom.

1. května to bude rok, co Česko přistoupilo k Unii. Chystáte něco?

1. května 2005 bude v Neumünsterském opatství, výborném kulturním centru v Grundu, „Magie d‘un soir“, magie jednoho večera, prezentace všech deseti nových zemí EU včetně České republiky. Bude tam celkem 160 umělců. Z Česka tam bude promítání filmů v pojízdné maringotce, cikánská kapela, kouzelník a výstava o roku 68, takže hodně různorodě. Podobně to budou mít i ostatní země, takže sledujte web případně kampaň, která bude v tisku, a přijďte 1. května do Neumünsterského opatství.

Určitě. Ráda vzpomínám na vystoupení Čechomoru právě v Neumünsterském opatství. Mám ještě otázku ke konzulárním záležitostem. Pasy prý nevystavujete?

Musím se omluvit za to, že v současné době konzulárně nefungujeme. Není to naše špatná vůle, je to proto, že jsme tady v provizorních podmínkách, je to čistě technický problém. Až se zprovozní naše nová budova vedle městského divadla Grand Théâtre, pak tam bude i plnohodnotný konzulární servis. To znamená, že si lidé budou moct požádat o pasy, budeme vystavovat víza těm, kteří je potřebují do České republiky. Budeme vystavovat rodné listy, vyřizovat matriční věci, to zatím je všechno v Bruselu. S něčím můžeme pomoci, s něčím může pomoct honorární konzulát, Michal Wittmann, který může ověřit podpisy a překlady. Může předat pas, ale žádost o pas nemůže vzít, ta se musí vyřídit osobně v Bruselu, stejně tak jako veškeré matriční věci, svatba, narození. Úloha naší ambasády je spíše zprostředkovatelská úloha a úloha honorárního konzulátu je omezená. Většina věcí se zatím musí bohužel dělat v Bruselu, což je 2 hodiny jízdy, a chápu, že to je nepříjemné. Je to provizorní stav, který se změní v dohledné době, až budeme inaugurovat opravenou a přestavěnou novou budovu. Takže buďte trpěliví a nezanevřete na náš úřad.

Co bys dělal, kdybys se nestal diplomatem?

Kulturní management, public relations, nebo jenom nějaký pěkný projekt na malém hornorakouském městečku, literární kavárnu. A třeba bych tam propagoval jadernou energii, třeba bych mohl dělat v Linci jadernou kavárnu, kdyby to prošlo.

Ein strahlendes Café sozusagen. To by se Rakušanům asi moc nelíbilo :-)

Takže si dokážu představit život bez diplomacie. Možná také, že bych dělal něco s rozvojovou pomocí, to by mě taky bavilo. Na nevládní humanitární organizace už asi nejsem dost dobrý dobrodruh. Myslím, že patří k psychické hygieně, aby člověk někdy zkusil taky něco jiného.

 

Děkuji ti za rozhovor.

Já děkuji a přeji dobrý rozvoj pro cesivluxu

Titul Rozhovor s Karlem Lizerotem o diplomacii, Africe a Lucembursku
Popis Karel Lizerot pracuje na českém velvyslanectví v Lucembursku, má dvě děti...
Autor Angela
Hodnocení čtenářů Hodnoceno: 5 - Průměrné hodnocení: 3

Přidat komentář Hodnocení Pošli návrh na úpravu článku
Komentář

Stat
Je 69 Článků v databázi
Nejčtenější Doprava Česko, Slovensko <-> Lucembursko
Nejvíc hodnocený Příběh emigranta

Počet uživatelů prohlížející si články: 1 (0 Registrovaní uživatelé 1 Hosté a 0 skryt.)
Uživatelé:


 

Impressum (Pravidla stránky) | Kontakt | Luxemburg.cz © 2015

Stránky Čechů a Slováků o životě v Lucembursku, česky a slovensky. Užitečné články o hledání práce v Lucembursku, ubytování, o studiu a nebo taky nakupování, památkách a atrakcích, kultuře, cestování, dopravě a spoustě dalšího.
Hledáte spolujezdce, kteří vám přispějí na benzin? spolujizda na Češi a Slováci v Luxu vám umožní najít spolujezdce nebo řidiče.

Odkazy | autostop | englisch lernen cd | amerikanisches englisch lernen | italienisch lernen | polnisch lernen | französisch lernen | deutsch lernen cd | tschechisch lernen | ungarisch lernen | russisch lernen cd | finnisch lernen | türkisch lernen | schwedisch lernen cd | chinesisch lernen serbisch lernen | kroatisch lernen | niederländisch lernen | portugiesisch lernen cd | dänisch lernen cd |