Nepleťte si překladatele s tlumočníkem. Ač jsou to dva zdánlivě blízké živočišné druhy, každý se projevuje zcela specifickým způsobem. Když hovoří tlumočník, kroutí ústy jako natrvalená televizní hlasatelka a každé slovo pronese s tak dokonalou plastičností, že mu rozumíte až za roh. Při řeči pravidelně, avšak neslyšně dýchá, a tváří se, jako by měl v břiše mikrofon. Je to profesionál mluvy a jeho projev je distinguovaný jako proslov anglického lorda ve sněmovně. Když se rozhovoří, obvykle vede dlouhý monolog a umlčet jej lze až po půl hodině, což je interval, po kterém se střídají tlumočníci v kabině. Moc si s ním nepopovídáte, ale z jeho hovoru si odnesete mocný estetický dojem.

Překladatel je povahy zcela opačné. Při hovoru se může zajíkat a šlapat si na jazyk, protože na papíře se to neprojeví. Je hluboce oddán tištěnému slovu. Na ulici čte všechny nápisy, dokonce i ty úplně nezajímavé, jako je POZOR, ZDE SE STAVÍ. PŘEJDĚTE NA DRUHÝ CHODNÍK. Je však tak roztržitý, že i po přečtení tohoto oznámení zůstane na nebezpečné straně. Nápis bere jako pouhý jazykový oříšek a ze zvyku si jej překládá do všech známých jazyků. Riskuje tím vlastní život a diví se, když mu pak málem spadne na hlavu cihla. K tomu dochází zvláště v Bruselu, kde se neustále staví nové budovy pro Evropskou unii, v důsledku čehož musí evropští pracovníci na cestě do práce přeskakovat díry v chodníku a vyhýbat se hromadám písku. Evropské instituce jsou však prozíravé a pravidelně pořádají stále další a další konkursy na překladatele, jsouce si vědomy toho, že za těchto nebezpečných životních podmínek jich v Evropské unii nebude nikdy dost.

Jelikož je překladatel stále zavřený ve své kanceláři, bývá to osamělý podivín. Prsty mu bleskurychle běhají po klávesnici počítače, leč jeho ústa jsou zrezivělá. Má-li se rozhovořit, je třeba mu promazat panty, nejlépe belgickým pivem, a pak je s ním milo poklábosit. Nejraději hovoří o překladatelských hříčkách, nad kterými se s kolegy nasměje celé dny, ač v nich normální smrtelník nic zábavného nenachází.

Překladatel pracující pro Evropskou unii je bytost uvažující v mnoha záhadných zkratkách. Jsou to složité matematicko-jazykové útvary, jako je COM (2005) 196 final či 2006/0173 (CNS). Pro obyčejného laika to je podivná hatmatilka, avšak překladatel si v ní libuje. Tyto složeniny jsou mu milé jako mateřské pohlazení, chléb a sůl či polibek milenky. Bez nich by si připadal opuštěný.

Překladatel se zaobírá zcela jinými problémy než zbytek člověčenstva. Zatímco lidstvu stačí, aby se jakž takž dorozumělo, nehledě na to, jaké prostředky k tomu použije, s překladatelem je tomu naopak. Je mu zcela lhostejno, CO je řečeno, a veškeré jeho úsilí se upíná k tomu, JAK je to řečeno. Je si vědom toho, že jednu věc lze vyjádřit mnoha způsoby, a mezi spletitým houštím jazyka pátrá po tom jediném pravém a krásném slovu jako po vzácné květině. Čerstvě utrženou a ještě vonící ji pak nabídne lidstvu v podobě nařízení Evropského parlamentu a Rady o programu Společenství na označování energetické účinnosti kancelářských přístrojů štítky. Nato prožije hořké zklamání, neboť ona malá obec čtenářů, která se o štítky na kancelářských přístrojích jakžtakž zajímá, si ani zdaleka nepřečte dokument s takovým svatým nadšením, s jakým jej on převáděl do jazyka mateřského.

Překladatel je duše citlivá. Netrápí se jako básník láskou k ženě, nýbrž přechylováním ženských příjmení. Bojuje s otázkou „přechylovat či nepřechylovat“. Pravdu hledá se zoufalým odhodláním a obrací se na všechny možné instituce v naději, že bude osvícen shora. Ale instituce samy setrvávají v tmách nevědomosti a překladateli se dostává pouze vyhýbavých a neurčitých pokynů. Dokonce sama nejvyšší instance si neví rady. Někdo přechyluje, někdo nikoli, praví záhadně jako sfinga, netušíce, že tím překladateli způsobí mnohé bezesné noci.

Pozdravíte-li překladatele, když jde ráno do práce, bodře vám odpoví, někdy dokonce i zamává a nato sám sebe přeloží. Vypadá to asi takto:

Vy: „Dobrý den!“
On: „Dobrý den - bonjour!“
Nebo chcete-li neformálněji:
Vy: „Ahoj!“
On: „Nazdar - zdravo!“

Nečiní tak proto, aby se honosil svými jazykovými znalostmi, ale pouze z toho důvodu, aby nevyšel ze cviku.

A jelikož po přečtení tohoto článku máte svého milého překladatele skrz naskrz prokouknutého, vůbec ničemu se již nedivíte a nemáte mu to podivínství nijak za zlé. Naopak jste rádi, jak mu to překládání jde, a těšíte se, až si od něj zase něco hezkého budete moci přečíst.